Shoda v osobě.
158. V grammatické osobě mají se shodovati a shodují se:
1. Určité sloveso se svým podmětem. Na př.: já nesu (podmět i určité sloveso v gramm. osobě první sing.), – my neseme, – ty neseš, – oni nesou, – stromy nesou ovoce (stromy nesou, podmět i sloveso v 3. os. plur.), – já jsem nesl (já_ jsem), - vy jste nesli (vy _jste) atd.
2. V grammatické osobě se shodují příslušní členové věty s tím, k čemu se vztahují. Pravím tedy: „ty máš mou knihu“, poněvadž v myšlence, kterou vyjádřiti mám, jest podmět osoby druhé (ty) a předmět přivlastňuje se osobě první (mou knihu); atd.
Zvláštností slovanskou v této příčině je zájmeno zvratné se a svůj, na př. (já) se vracím, (ty) máš svou knihu atd.; v. § 202 a 204.
Jsou tu však odchylky a zvláštnosti; o nich dále.
159. 1. Osoba druhá sing. bývá za neurčitou (něm. man, fr. on). Na př.:
to je povaha sedlákóv, ež sě nikda nepolepšie, jeliž bitím jě přibezděčíš Pass. 436; chcme-li do nebe, musíš mrzákem býti u světa HomMak. 14ᵃ; co sobě má viece zjednati, ktož chceš pro úrok bráti VšehK. obmeškáš-li se odporem, potom bude chtieti odpor klásti, aniž k ňemu bude dopušťen tamt. 129ᵇ; v každé vsi najdeš pět šest vdov s malými dietkami Lobk. 153ᵇ; pohlédneš-li obrázkům (!) měst v Paprockém vydaných, přesvědčíš se, že ... Wint. 480 (nč.).
2. Osoba třetí sing. nebo plur. bývá za neurčitou. Na př.: u téhož městečka, když jede do portu na pravé ruce ... Lobk. 29ᵇ; na zpodnie dvě podlahy muož vložiti dva tisíce suduov vína tamt. 19ᵃ; ziedka nevelmi vysoká, že ť muož přes ni hleděti tamt. 137ᵇ; –
ta kapla jest napřed široká, když do nie jdau tamt. 121ᵇsrovn. č. 1.
3. Osoba první plur. bývá za jinou. Na př.:
Pěkně vítám, pane měsíčku, přišli jsme už na letnice? Neruda Malostr. pov. 20; Rozumíme? To se koukáme…! tamt. Studie II, 186; Tak dnes budeme jísti jen čistou polívku (říká dr. Čmuchal pacientovi; Gebauer).
4. Když podměty jsou grammatické osoby různé, bývá společné jejich sloveso v osobě přednější. Na př.:
já a ty jsme přátelé nč. Us.; já a soused jsme přátelé nč. Us.; tesači kamenní a my rozkodlúčeni jsmy Ol. 2 Esd. 4, 19; já ani strýci moji nikdy smy k tomu nezváni NRada 988 sl.
Někdy bývá jinak. Na př.:
abych já ani náměstkové (t. nástupcové) moji toho zapierali Pulk. 143ᵃ.
5. Interjekce, které mají význam slova finitního, mívají rozdíl osoby grammatické. Na př.:
