(latinismus); poňaž by nebyl dospěn chrám donec consummetur Ol. 3. Esdr. 6, 28 (m. by nebylo dospěno chrámem); dospěn jest dóm náš consummata est t. 7, 5; abychom nebyli žehráni ne arguamini Brig. 77; Noe byl posmieván v stanu, Kristus posmieván byl v domu biskupově, Noe posmieván byl od jednoho syna, ale Kristus posmieván jest od mnohých Zrc. 1b; Noe posmieván byl od syna Kruml. 45ᵃ, aby nebyl posmíván Pal. 5, 1, 125 (z list. ze skl. XV); nebuď posmieváno dobré vaše non blasphematur Koř. Řím. 14, 1tí; (manželstvo) nemá býti zhrzěno Kruml. 14ᵃ; že budeš svítězen superari te faciet Lit. 2. Par. 25, 8; diviece sě nedomněnému spaseni insperatae salutis t. Sap. 5, 2; spravedlnost jich jím se prodlévá VšehK. 3ᵃ (vazba osob. místo neosob.).
4. Slovesné výrazy jmenné.
356. Slovesné výrazy jmenné jsou infinitiv, supinum, participia a slovesné jméno podstatné (substantivum verbale).
a) Infinitiv.
357. 1. Infinitiv má ve slovanštině koncovku -ti; na př. psl. a stsl. nes-ti, nosi-ti atp., č. nés-ti, nosi-ti atd.
Vznikl ze substantiva, utvořeného příponou pův. -ti, slov. -tь. Příponou tou tvořila se jména podstatná, feminina, významu vlastně dějového (nomina actionis), druhdy ovšem pozměněného, jako jsou na př. stsl. zavistь č. závist z -vid-tь pův. ṷei̭d-ti-, stsl. vêstь č. věst z vêd-tь pův. ṷoi̭d-ti atd. Těchto substantiv některý pád je slovanský infinitiv. Podle koncovky -ti a podle významu syntaktického mohl by to býti sg. gen., dat. nebo lok.; v těchto pádech má substantivum -tь koncovku -ti, a z těch pádů některý mohl syntakticky bývati na místě našeho infinitivu, mohl býti základem, z něhož se vyvinula ustrnulina, kterou nazýváme infinitivem. Mám za to, že tu splývají tvary původu několikerého. Zřejmo a jisto jest, že to jsou tvary kmene vytčeného -tь. Bylo na př. subst.* pitь, kmene pi-tь-; smysl a vazba syntaktická žádaly někdy jeho lokálu, píti = »in bibendo«, ἐν τῷ πίνειν, na př. ve větě jako je č.budu píti (smysl: býti v čem); jindy žádaly jeho dativu, píti = τῷ πίνειν, na př. ve větách jako jsou č. chci píti (vazba: chtíti čemu), učím se píti (vazba: učiti se čemu); a jindy genitivu, píti = τοῦ πίνειν, na př. ve větách jako je č. přestaň píti (vazba: přěstati čeho, tu svého diela přěstachu DalC. 1, když Ježúš té řěči přěsta DětJež. 4b; srov. zejména: nepřěstávaj mieśeti, až ť (tekutina) sě zradí ChirA. 124ᵃ – miešaj, až ji doluov stavíš, a nepřestáváj miešenie, až ť sě zradí t. 67b). S počátku drželo se povědomí, čím který tvar -ti jest, kde a kdy totiž v daném případě je sg. lok., nebo dat., nebo gen.; ale povědomí toto časem zanikalo, a tvar původem
