207. Zájmeno sь, sen.
1. V sing. nom. akk. masc. je tvar původní sь, č. s. Zachoval se v adverbialních výrazích dnes, dens a večeros; v. dále v č. 3.
Jinde vyskýtá se sen = sь + nъ, jako ten z tъ-nъ, jen z jь-nъ.
Srov. Hist. Ml. III, 1, § 420 sl.
2. Je to demonstrativum, ukazující na předmět místem, časem nebo pomyslně přítomný nebo nejbližší.
3. V češtině je archaismem; vyskýtá se tu již v památkách starých jenom pořídku, v některých častěji, v jiných třeba nic, na př. v Jid., Pil., svD., Alx., Hrad., Štít., Trist.. Troj., Půh. a j. dosti často, v žaltářích jen pl. nom. si atp. A když se vyskýtá, tu bývá to jen a) v jistých ustálených rčeních: ve spojení se substantivy významu časového doba, chvíle, čas, rok, léto, neděle, den, večer, noc; ve spojení se substantivy významu místního svět, strana; ve výraze přěd sím antea; v protivě proti demonstrativům jiným a vůbec zájmenům, sen i on, semu i onomu atp.; – b) zřídka v některých jiných případech jednotlivých.
Doklady tomu:
a) do, ot sie doby, na př.: do sie doby Pass. 593, Alb. 61ᵇ, 10ᵃ, Ol. Gen. 44, 28, Kruml. 401ᵃ, l87ᵇ, Otc. 270ᵃ, Mart. 61ᵃ, Lit. Mat. 11, 12; do sé doby Troj. 240ᵃ; do siej doby Kat. 416; až do siež doby Mart. 61ᵇ; do séž doby t. 60ᵃ; do si doby EvOl. 86ᵇ, Orloj. 50ᵇ; od sí doby EvOl. 87ᵇ; – po sú dobu, na př.: nyní po su dobu Kotler z ciziny nepsal ČČMus. 1892, 301 (list A. Marka dd. 7. ún. 1842), po-sou-dobu Us. v Čechách sev.-vých.; z toho vyvinulo se dial. po svú dobu v Nov. Benátkách (sděl. A. Vrťátka) a po svou dobu v Náchodsku (sděl. Ed. Kastnera), matením zájmena sú se svú a svou; pak do sú-doby, dosúdoby MamA. 15ᵇ: výrazu po-sú-dobu nerozumí se, myslí se, že v něm je subst. *súdoba s předl. po- a v tom mylném domnění pokládá se i výraz s předl. do-, do-súdoby, za možný;
do sie chvíle, na př.: do sie chvíle Koř. Řím. 1, 13, Kruml. 456ᵃ a 412ᵃ, Nikod. 87ᵃ, Tkadl. 10ᵃ, 11ᵃ, 14ᵇ, 35ᵇ, MC. 75, KabK. 14ᵃ, GestaBř. 48ᵇ, Kladr. Deut. 10, 5, t. Gen. 44, 28, Ben. Gen. 44, 28; do sie chvíli (sic) Půh. 1, 175; do siež chvíle Koř. Jan 16, 24, Kladr. Řím. 1, 13; do sé chvíle Troj. 98ᵃ; do siej chvíle Orl. 63ᵃ, 112ᵇ; do sí chvíle EvOl. 3. Král. 17; do síž chvíle Lomn. Kup. stř. 42, 136; – včera o sí chvíli Rosa Jg.;
noc śú, z čehož změnami dalšími jest noc-sí a nocí = tuto noc, této noci, na př.: chci vám noc siú Ježíše zraditi Hrad. 78ᵇ; vy mne noc sí všichni otstúpíte t. 78ᵇ; dřiev než noc si zapěje kokot t. 79ᵃ; neb noc sí dám sě viděti hac nocte Otc. 79ᵇ; noc sí sě urodil (Ježíš) LegSchwatz. 2; ež máme nocí na jitřni vstáti Štít. ř. 18ᵃ (= tuto noc,
