tamt. 36ᵇ; zdá mi se Konáč (1547) 55ᵇ; zdálo mi se tamt. 74ᵇ; zdálo mi se ve snách Br. Gen. 40, 9; křičíš posmívaje mi se PaprOb. 65; jen mi se všeckna žalost obnoví ČernZuz. 99; udělá mi se chut Lab. 10, 9; smáli mi se tamt. 25, 5; zdála mi se toho nemalá býti potřeba tamt. 1, 1; – poznáš, že ti se to zaplatí hojně PaprOb. 48; –
on mu sě sám dá za to Alb. 82ᵃ; vzechce mu sě jiesti Pror. Isa. 9, 20; menší musichu mu sě poddati Tand. 23; braň mu se, dokudž stává tebe Baw. 260; móžeš mu se dobře brániti tamt.; to mu sě dává jiesti Lobk. 32ᵃ; zdálo mu se, že stál nad potokem Br. Gen. 41, 1; třasořítek posmíval mu se PaprOb. 65; zlato dalo zprávu o sobě, že mu (zlatníkovi) se nikdá neprodávalo tamt. 22; –
když by nám sě odestala křivda Hod. 75ᵇ; –
ani jiesti ani píti jim se zechce Troj. 224ᵇ.
134. Říkáme: chválil ses, zmýlil ses, vzal sis, napsal sis atp. Tak bývá i v nářečích; na př.: kde ses tu vzáł? Btch. 252 (dol.-beč.); ty sis dáł tamt.
Pomocné sloveso 2. os. sing. je tu (v podobě zkrácené) za akkusativem se. V jazyku starším bývá také tak. Na př.:
(ty) o to sě si birzo stieně PilD.; (bože) rozhněval se si Kladr. Ž. 59, 3. Častěji však bývá pořádek jsi sě (se), si sě (se), s’ sě (se). Na př.: v krásu oblék s’ sě ŽKap. Rozb. 129; prvé s’ sě chvátil duchovného oděnie Pass. 279; tohoto s’ sě nezpoviedal Kruml. 251ᵃ; že s’ se vymluvil GestaKl. 77; (bůh tobě) ukáže větší milost, než s’ se nadál Štít. uč. 11ᵇ; učinil s’ sě před nimi jako člověk Štít. ř. 162ᵇ; bóh, jemužto s’ se slíbil Kladr. 3. Reg. 10, 9; (ty) že s’ sě pohoršoval Tkadl. 44ᵇ; pomodlila s’ se za ni (za dceru)? RokycKl. 50ᵇ; ty připověděl s’ se k hospodinu Br.Deut. 26, 17; že si se tak daleko pustil ŽerKat. 201.
2. Větosled.
135. 1. V souvětí souřadném kladou se věty zpravidla za sebou. Na př.:
z pilnosti se štěstí rodí, lenost holou bídu plodí ČMudr. 126; pí hrdlo jez hrdlo, zaplatíš hrdlo ŠtítV. 133; čiň to, čiň jiné, tak ti čas mine ČMudr. 132; ti proto mají břicha veliká, neb žerú nesvětiece svátka HusE. 1, 123; atp.
Viz příklady v §§ 75–79.
2. Také v souvětí podřadném kladou se často věty za sebou, a to vedlejší buď za větou hlavní nebo před ní. Na př.:
dobrým škodí, kdo zlým hoví ČMudr. 35; písmo praví, kakú žalost měl Adam pro své děti ŠtítV. 15; kaž bohatým, ať své náděje nepokládají v nejistém sboži tamt. 222; v těchto knihách položeno jest, kterak
