Část druhá. Skladba (ve smyslu užším).
138. 1. Skladba (ve smyslu užším) jest nauka o platnosti (funkci) slovních druhův a tvarův, o shodě (kongruenci) a o vazbách (constructio, regimen) jednotlivých slov a tvarů ve větě.
2. Slova jsou rozdílná podle druhu a podle tvaru.
a) Podle druhu rozeznáváme:
1. jméno podstatné (nomen substantivum), na př. strom, síla;
2. jméno přídavné (nomen adiectivum), na př. dobrý, matčin;
3. zájmeno (n. náměstku, pronomen), na př. já, ten, který, kdo;
4. číslovku (numerale), na př. jeden, první, paterý;
5. sloveso (verbum), na př. nésti, kupovati;
6. příslovce (adverbium), na př. dnes, dobře;
7. předložku (praepositio), na př. do, kromě;
8. spojku (coniunctio), na př. a, že, když;
9. citoslovce (n. mezislovce, interiectio), na př. ach! hej!
b) Podle tvaru rozeznáváme:
1. tvary skloněné nebo pády, totiž nominativ, akkusativ, genitiv, dativ, lokál, instrumentál a vokativ; a
2. tvary slovesné, totiž indikativ (způsob oznamovací), imperativ (zp. rozkazovací), kondicionál (zp. podmiňovací neb spojovací), infinitiv (zp. neurčitý), supinum (zp. dostižný), participia (přechodníky a příčestí) a podstatné jméno slovesné (substantivum verbale).
139. 1. Z toho dává se pro následující zde část skladby náležité rozvržení látky.
Část tato má (podle § předcházejícího) učiti:
o platnosti slovních druhův a tvarův, t. j. o tom, jakou má platnost (co platí, co znamená) ve větě na př. jméno podstatné, jakou jméno přídavné, jakou zájmeno..., jakou sloveso..., jakou příslovce..., jakou má platnost nominativ, jakou akkusativ..., jakou indikativ, jakou imperativ..., jakou má platnost číslo jednotné, jakou číslo množné... atd.;
o shodě tvarů ve větě k sobě patřících (shoda v čísle, rodě a osobě);
o vazbách tvarův a některých slov jednotlivých.
