III. Grammatická osoba.
157. 1. Grammatická osoba je trojí: první, druhá a třetí.
Osoba první jest, která větu vyslovuje; na př.: v sing. já nesu, v plur. my neseme.
Osoba druhá jest, ke které se věta vyslovuje, nebo která je větou oslovena; na př. sing. ty neseš, plur. vy nesete.
Osoba třetí jest, o které se větou něco vyslovuje; na př. sing. on nese, strom nese ovoce, plur. oni nesou, stromy nesou ovoce.
2. Grammatická osoba rozeznává se při slovese urěitém, při jeho podmětě a při zájmeně přivlastňovacím.
a) Při slovese určitém se vyjadřuje rozdílnost osoby tvary zvláštními téhož slovesa a tím rozdílnými, že utvořeny jsou rozdílnými příponami osobními. Na př.:
osoba 1. sing. nesu, nesl jsem, plur. neseme, nesli jsme…,
„ 2. “ neseš, nesl jsi, „ nesete, nesli jste…,
„ 3. “ nese, nesl (jest), „ nesou, nesli (jsou)…
b) Jinde ve větě vyjadřuje se rozdílnost osoby rozdílným druhem slov, totiž
osoba 1. vyjadřuje se zájmenem já (sing), my (plur.);
osoba 2. vyjadřuje se zájmenem ty (sing.), vy (plur.);
osoba 3. vyjadřuje se zájmeny jinými a jmény, na př. on, ten, strom atd.
Zájmena já, ty, množ. my, vy slovou proto zájmeny osobními, a to já, plur. my zájmenem osoby první. – a ty, plur. vy zájmenem osoby druhé. Všecko ostatní, co je mimo osobu první a druhou, béře se za osobu třetí. Na př. ve větách: strom nese ovoce, sytý nevěří hladovému atp. jsou podměty strom a sytý a předměty ovoce a hladovému grammatické osoby třetí. Když tato jména nahrazujeme zájmeny, užíváme k tomu zájmena on, ona, ono (gen. jeho ..., dat. jemu… atd). Zájmeno toto je vlastně ukazovací; ale že ho užíváme pro grammatickou osobu třetí, pokládá se za zájmeno osobní, a to osoby třetí.
3. Na zájmenech osobních se zakládají zájmena přivlastňovací můj, tvůj, náš, váš, její a přivlastňovací genitivy jeho, jejich; a také v nich vyjadřuje se grammatická osoba rozdílná:
v sing. v plur.
pro osobu 1. je výraz přivl. můj, …… náš,
„ „ 2 „ „ „ tvůj, ……. váš,
„ „ 3. „ „ „ jeho (masc. a neutr.). jejich
její (fem.), jejich
