4. Sloveso přechodné točiti (na př. víno) znamená = činiti, aby teklo; podobně věsiti = činiti, aby něco viselo; položiti = učiniti, aby leželo; rozplakati, rozesmáti někoho = učiniti, aby plakal, aby se smál; atd. Slovesa druhu tohoto slovou faktitiva (účinná, n. kausativa); jsou utvořena ze sloves jiných a znamenají vůbec učiniti, aby se dělo, co vyslovuje sloveso jejich základní.
B. Význam slovesných výrazů jednotlivých.
1. Výrazy slovesné které jsou, o tom v. Hist. Ml. III. 2². § 2.
2. Výrazy tyto namnoze podléhají pravidlům o shodě v grammatickém čísle, grammatickém rodě a grammatieké osobě: o tom v. §§ 141, 145, 147, 155, 158.
3. Zde promluviti jest o výrazích těchto se syntaktických stránek ostatních, zejména o výrazích určitých (finitních) vzhledem 1. k času, 2. ke způsobu a 3. k rodu dějovému, a 4. o výrazích slovesných neurčitých (infinitních) nebo jmenných.
339. 1. Čas a jeho výrazy slovesné.
1. Čas je a) přítomný, b) minulý a c) budoucí.
2. Pro vyjádření času máme slovesné výrazy a) praesens, b) praeteritum, totiž aorist, imperfektum, perfektum a plusquamperfektum, a c) futurum.
a) Praesens.
340. 1. Praesens (t. j. výraz tvaru praesentního) slovesa nedokonavého znamená děj přítomný, a to děj v čase přítomném trvající. Na př.: nesu, sekám, nosím, vysekávám, roznáším.
2. Praesens slovesa dokonavého znamená děj budoucí, a to děj jednodobý, na př. seknu, hodím, – nebo děj v budoucnosti se končící, na př. přinesu, rozsekám, vynosím.
Děj v čase budoucím trvající vyjadřuje se futurem; o tom v § 347. – Slovesa ponesu, ponosím atp. (složená s po-) znamenají děj dokonavý (tedy budoucí) a při tom přece též trvací (v. § 336 č. 6).
3. V živém vypravování klade se praesens někdy za čas minulý, tedy bez významu přítomnosti, absolutivně, a zove se praesens absolutum (t. zv. praes. historicum). Čas vlastní (minulý) rozumí se tu z vypravování ostatního.
Na př.: ciesař Soběslavovi vieru slibuje a jeho děti česky otučuje DalJ. 70 (podle M. Opatrného jediné jisté praes. absol. v Dal.; v DalC. není); (poslové) měščanuov potázachu, ti jim na hrad ukázachu, tamž i jidú; když bychu v králově dvoru, střetnú sě s jejie (Kateřininou) mateří, ana jde s tú žádnú dceří, jěž tak v drahéj krási ktvieše Kat. v. 189; žena plačiúci poběže, Pilát, co sě stalo, tieže Jid. 105 (pro rým!); i stalo sě
