Výrazem holým, a to
buď některým tvarem ohnutým a zřetelným, na př. lesem (jdu lesem, příslovečné určení lesem je zřetelný instrumentál jedn. k nom. les), z-lesa, do-lesa atd.;
buď výrazem ustrnulým, na př.: zde, sem, tam, vždy, nikdy, tak, nijak, dobře, zle, mdlo, více, nejvíce, letos, loni, dnes, zítra, zvláště, z-cela, do-cela, z-řídka, na-mnoze, na-z-pamět, arci, prý atp.; příslovečný výraz holý a ustrnulý nazývá se příslovce.
Výrazem rozvitým, na př.: Kristus pán narodil se za panování římského císaře Augusta; navštívím tě zítra ráno mezi devátou a desátou hodinou; kdo ze stříbrných děl střílí, nebrzo chybí ČMudr. 362; byl tedy kmen slovanský… již drahně před narozením Kristovým kmen původní ŠafařStar. 40.
51. Příslovečných určení jest někdy pospolu několik. Na př.: s dobrými skutky dobře se žije; smrt vždycky za pasem vězí ČMudr. 311; pod nízkým stropem vysoko neskákej tamt. 433; ptáka poznáš po peří, vlka po srsti a člověka po řeči, kroji a chodu tamt. 267; čiň dobře a právě, neboj se císaře a krále tamt. 373. Srov. § 80.
O přívlastku.
52. 1. Přívlastek (attribut) je slovné vyjádření toho, čím se omezuje a určuje pojem vyjádřený jménem podstatným (viz § 10). Na př.: starý hřích; služba modlám; žádost peněz; procházka lesem; hrad na skále; cesta do Říma; děje národa českého; atp.
2. Hledajíce přívlastek tážeme se otázkou sestrojenou ze jména podstatného věty dané a tázacího jaký? který? čÍ? (viz § 13).
3. Přívlastek bývá nejen při jménech podstatných vlastně tak řečených, nýbrž také při jménech zpodstatnělých. Na př.: neznámý pocestný; blahoslavení chudí; tvrdé y; spojka ale.
53. 1. Přívlastek může býti holý, na př.: kvetoucí lípa; cesta do Říma; – nebo rozvitý, na př.: svědectví o starobylosti Slovanů v Evropě ŠafařStar. 79; snaha povznésti průmysl a obchod v krajinách neúrodných.
2. Přívlastkem holým bývá slovo sklonné, tedy jméno podstatné, nebo přídavné, nebo číslovka, nebo zájmeno. Na př.: řeka Vltava; práce kvapná; zásluha nehynoucí; Karel Čtvrtý; náš věk.
Někdy je přívlastkem slovo nesklonné, a to
infinitiv, na př. mám právo mluviti; mám povinnost se brániti; –
nebo slovo nesklonné
jiné, na př.: cesta nazpátek (= zpáteční); čtení pro dítky; lék pro občerstvení; o synovi v cizině otec nevěděl (= o synovi, který byl
