Mat. 8, 27; anjelik, jenž u bláti (m. blátě) sě válě Příp. svatojiř. Atp. Srov. Slovn. I, 629.
5. Souvětí „Ty pravíš, bych já blúdil“ (Kat. v. 74) je původem svým souřadné. Výraz složitý pro plusquamperfektum bych nesl atd. béře se také za kondicionál, vtiskuje se do významu ſerrem, ſeram a tulissem, tulerim. V souvětí právě uvedeném je tedy spojení souřadné, beze spojky. Změnou významu plusquamperfekta v kondicionál zaniká však povědomí, jakého původu kondicionálový výraz bych nesl vlastně jest, a vzniká pojímání jiné, ve kterém zejména pomocné bych nebéře se již za aorist slovesa býti, ba ani sloveso finitní, nýbrž za pouhou spojku kondicionální = ut, si, quod... aby, kdyby, že, že prý atp. Tím způsobem souvětí souřadné změnilo se v souvětí podřadné.
Jiné příklady: (Antipater) byl osočen k ciesařovi, by byl nevěrný Kruml. 88ᵇ (=nč. jako by byl, že prý byl...); jsva bratřencě, ješto našě matka mní, bychvě u moři utonula Pass. 290; (paní, o kterých se skládají písně) mnie, by tak všem byly vzácny, jakž u piesniech slyšie Štít. ř. 102ᵃ; neb sú sě nenadáli, by sě k nim navrátila Ol. Jud. 13, 75. Srov. Slovn. I, 122
103. Souvětí „a to proto (se děje), nebo každý k sobě podobné miluje“ (Alb. 22ᵇ) je původem svým souřadné. V jazyku novém řekli bychom: „a to proto (se déje), že, poněvadž“ atp., t. j. užili bychom spojení podřadného. Podle případů jiných bylo by lze se domnívati, že již v jazyku starém loto spojení pojato do podřadného, ale jisto to není, neboť vazba proto A, neboť B se do jazyka nového nedochovala.
Jiné příklady: bylo mi jest (nařknutí z kacířství) velmi protivno, a to proto, neb kacieřstvo jest odlúčeno od boha živého OtcB. 50ᵇ; proto nedána sta mu (slepci) zraky delšie, nebo žebráním sě obchodieše Hrad. 22ᵇ; já také, když budu svatbu matky své slaviti, nikoli tebe nepozovu proto, nebo si ty mne na svatbu svú nepozval Alxp. 8; (Čechové) mně jsú poručili mluviti proto, neb znají, že jsem matka tvá Háj. 169ᵃ.
O vzniku souvětí podřadného viz Lfil. 1875, 36 sl. a zde v §§ následujících o nepřímé řeči a otázce.
104. Řeč přímá a nepřímá.
1. Co někdo řekl (sdělil... nebo jen myslil), uvozujeme větou uvozovací, t. j. větou, jejímž podmětem jest, kdo to řekl, a přísudkem náležité sloveso rčení (sdělení, myšlení). Na př.: Smil Flaška praví: „Svět jest v sobě sama vojna“; – Štítný píše, že mnozí by rádi české knihy zatratili.
Sloveso věty uvozovací může scházeti, když se ho snadno ze souvislosti domyslíme. Na př.: „I ptal jsem se, nač by to bylo. Odpovědíno
