poděkováni); kamarádko věrná moja, zdráva s’ na mne hojakala a se mnú sa nehněvala Bartoš. Lid. a nár. 58 (zlin.); tedy vám pěkně děkuju, zdrávi povídali! NěmcBab. 109; zdrávi ste svezli! děkovala Kristla t. 162; zdráva s’ vyřizovala t. 99; zdráv zedral (boty) Blah. 296; strela ťa zabila! Koll. Zpiev. 1, 99.
3. Indikativ s nechaj (nechajž, nechajť, nechajžť), nech (nechť, nechžť), ati, ať, nechaj ať…, ké, kéž… má význam vybízecí nebo nepřímě rozkazovací a klade se místo imperativu v těch osobách, které imperativu nemají nebo kde imperativ není v obyčeji. Na př.: nechajť řku, což mohu ŠtítE. 303; nechajť vyjdú egrediantur Pror. Jer. 15, II; nechajžť zbožie zhyne NRada 1424; nechažť pak (formané) nevěří tomu, že… ChelčP. 229ᵃ; nechžť mě had uštne Štít. uč. 5ᵃ; nechť vyvrhumrvu… ChelčP. 185ᵃ; ati (lidé) kniežat nevadie DalJ. 53; ať žije náš přítel! Us.; co chceš, ať tobě učiním ChelčP. 57a; rciž, ať kamenie toto chlebové budú t. 75°; nechaj ať sě hořem vsteče Hrad. 125b; nechť přijdou! Us.; kéž povstanú (bohové)! surgant Ol. Deut. 32, 38; ty s’ jiným spomáhal z nemocí, ké sobě nynie móžeš spomoci Hrad. 90ᵃ; mój synu žádúcí, ké svéj choti (Kateřině) dáš vítanie! Kat. v. 1017; čbáne, ké sě modlíš! Hrad. 130ᵃ. Srov. § 350 č. 6 a 9.
4. Indikativ klade se někdy u významu kondicionálním. Na př.: jak jsem měl peníze, hned jsem to koupil Us.; já tam (na hostině) být, tak jsem jedl ze všeho t.; já být tázán, tak jsem to řekl t.; já to vědět, hned to řeknu t.: já mít peníze, hned to koupím t.
Srovn, v S 345 č. 6.
b) Imperativ.
350. 1. Imperativem vyslovuje se děj jako přikázaný. Příkaz může býti tu přísný, tu mírný; příkazem mírným je také prosba. Na př.: jeď s bohem DalC. 14; neboď koně Smil přísl.; mlč, Tkadlečku, nebleď Tkadl. 17b; hospodine, žzi ledvie mé ŽWittb. 25, 2; raději zabij mne TandZ. 178ᵃ, jdi mi s očí Us.; podej mi vody t., jděte Pass. 84; rcěte ŽKlem. 65, 2; táhněte sě k královstvu nebeskému Štít. ř. 223b; jděte mi s očí, napište to Us.
2. Imperativ jest hlavně pro osobu druhou (sg., du., plur.), neboť rozkaz nese se zpravidla k osobě druhé.
Pro 1. os. sing. imperativu nebývá; tu nahrazuje se výrazy jinými, v. § 349 č. 3.
Někdy se užívá tvaru pro imperativ osoby 2., ale ve významu kondicionálním n. koncessivním, v. dále č. 3; na př.: tehdy cožkoli mluv já, nezjednám-li, co on (dělník najatý) chce, nic netbá Manž. 143; již já pak zhóru neb dolóv skoč, musím jí (ženě) dobýti, když se zasadí oč t. 146; buď já živ nebo mrtev, bez tebe nepojedu Bruncv. Výb. 2, 66;
