2. Výška hlasu (t. j. výška jednotlivých slabik) jest v otázce jiná, než na př. ve větě oznamovací, a zvyšuje se tu hlas velmi rozmanitě. Na př. ve větě oznamovací „náš soused prodal pole“ má v posledním slově slabika prvá přízvuk a druhá hlas snížený, kleslý (naznačeno v písmě: pól e ); naproti tomu v otázce „náš soused prodal pole?“ (= otázka na jistotu členu „pole“) má slovo pole přízvuk týž, ale poslední jeho slabika vyslovuje se hlasem značně vyšším (naznačeno v písmě: pól e ). Srov. Hist Ml. I, 585).
70. Odpovědi dávají se:
1. K otázce věcné odpovídá se tím výrazem, který znamená věc tazateli neznámou. Na př. (při větě „náš soused prodal dům“)
otázka | kdo prodal dům? | odpověď | náš soused; |
otázka | co učinil náš soused? | odpověd | prodal dům; |
otázka | co prodal náš soused? | odpověď | dům; |
otázka | co se stalo? | odpověď | náš soused prodal dům. |
2. K otázce zjišťovací odpovídá se:
přisvědčivě (affirmativně) kladným slovesem věty tázací (otázka: „náš soused prodal dům?“ – odpověď: „prodal!“). – anebo příslovcem ano! nebo jiným výrazem přisvědčovacím (zajisté! ovšem! arci! tak jest! pravda! toť se ví! tot se rozumí! atp.);
záporně (negativně) záporným slovesem věty tázací („prodal..?“ – neprodal!) – anebo příslovcem ne! nebo jiným výrazem záporným (nikoliv! nikterak! ani řeči! Bůh uchovej! to, to! atp.).
71. Věta podmiňovací (a přácí).
Věta podmiňovací vyslovuje úsudek způsobem podmíněným. Na př.: přítel by mi poskytl pomoci.
Kv větám podmiňovacím patří také věta přácí; na př.: kéž by mi přítel poskytl pomoci!; kéž mi přítel poskytne pomoci!
Sloveso věty přácí je v kondicionále neb indikativě (se spojkou kéž), ve větách podmiňovacich jiných v kondicionále.
Ve větě přácí je hlas při spojce kéž vyšší a ke konci klesá
72. Věta rozkazovací.
Věta rozkazovací vyslovuje rozkaz nebo prosbu. Na př.: čtěte!; příteli, poskytni mi pomoci!; pane, vyslyš nás!
Sloveso věty rozkazovací je zpravidla v imperativě.
V řeči laskající (hypokoristické) a některých rčeních jiných býva místo věty rozkazovací věta s příčestím minulým činným; na př.: šel sem (m. pojď sem)!; vzal to ďas! Rozkaz vyjadřuje se tímto způsobem mírněji, než imperativem.
