»přej« s větou druhou »bude ti přáno« v jednotku souvětnou „přej a bude ti přáno“.
2. O tvarovém původu spojek v. PřírMl. § 306.
3. Mnohé spojky jsou zároveň slova druhu jiného.
Na př. slova napřed a potom jsou příslovce ve větách a) »jdi napřed«, »já přijdu potom«; – taktéž vlastně příslovci jsou v souvětí b) »napřed se mlátí (A), potom se platí (B)«; ale zde mají také úkol, aby spojovala věty A a B v souvětí, jsou zde tedy zároveň spojkami.
V souvětí »dílem máš pravdu (A), dílem se mýlíš (B)« jsou slova dílem – dílem instrumentály jména podstatného díl; jsou zde vlastně ve významu příslovečném (= příslovečné určeni míry, jak = jakou měrou…?); ale spojuji zároveň věty A a B, a podle té vlastnosti jsou i spojkami.
V souvětí »jestliže vody průtoku nemají, dmou se« je spojka jestliže. Ta je patrně = „jest-li, že …“, je v ní tedy sražena věta jest-li a spojka věty následující že ve slovo jedno.
Také slova by, a-by, bych, bychom atd. berou se za spojky. Jsou to vlastně tvary určité slovesa býti (bych = byl jsem atd.), ale dochovaly se nám jen ve spojení s příčestím min. činným, totiž v kondicionále bych nesl atd., a tu sklesly nám ve význam spojkový.
4. Spojky jsou výrazy zpravidla jednoslovné.
Když spojka vznikla ze slov několika, sráží se obyčejně v jedno. Píše se tedy na př. jestli, jestliže, buďto, jakmile atp.
Někdy však nechává se výraz spojkový v písmě nestažený, když je složení jeho zvláště zjevné; na př. za druhé – za třetí atp.
5. Spojky rozeznáváme souřadící a podřadící.
Spojky souřadící jsou slova neohebná, která spojují členy řádu stejného, na př. podmět a podmět (t. j. souřadné části některého podmětu složitého, jako v příkladě uvedeném »otec a syn šli do města«) nebo větu hlavní s jinou též hlavní, nebo věty souřadné vedlejší.
Spojky tyto jsou částečně příslovce ukazovací, t.j. příslovce utvořená ze kmenů zájmen ukazovacích; na př. tedy, tu – tu a j.
Spojky tyto dále dělí se stejně jako souvětí souřadná, ve kterých se vyskytují; rozeznávají se totiž spojky:
a) slučovací: a, i, též …, i – i, tu tu, nejen – ale i atd.;
b) odporovací: ale, však, než…, buď – buď…, ne – nýbrž atd.;
c) příčinné: neboť, vždyť atp.;
d) výsledné: proto, tedy, tudy atp.
6. Spojky podřadící jsou slova neohebná, kterými se připojuje věta podřízená k své větě řídicí. Na př.: kde tě nezvou, nehrň se; snadno býti štědrým, když je z čeho; – já jsem neviděl, aby kdo zlost vymlouval.
