toho dořéci, žák sě chtieše hněvy ztéci Podk. v. 177; (panic) netaže větčích zjímati, menší musichu se dávati Baw. 158ᵃ; netěže had k síle přijití, poče hned vešken dóm jedem przniti Baw. 48 atp., velmi často. S tím srovnati jest vazbu řeckou οὐ φθάνω s part. a καί, na př.: οἱ Λακεδαιμόνιοι ἔφθησαν πυλθόμενοι τòν πόλεμον καὶ πάντων τῶν ἄλλων ἀμελήσαντες ἧκον Isokr. (Jacobitz-Seiler Wtb., Niederle Gramm. § 850), stč. netiehli uslyšěti, až přišli.
5. a) Nic bývá misto ne, nikoli. Na př. : kteří se póhonové vysvědčují a kteří nic VšehJ. 46.
b) Rčení: neudělal bych to ani za nic Us.
c) Místo nic bývá: mé, tvé n. my, ty (= mý, tvý z mé, tvé, zkrác. my, tvy, neporozuměním my, ty), na př.: (topič) postavil se, poslouchal, neřekl mé tvé, a tiše odešel Rais M.l. 12 a Us.; (pán, pohádav se) ani neřekl »my, ty«, pěkně šel, jako když ho pes kousne Němč.Sebr.sp. V (1898), 226; – a b, a bé, ani a ani bé, bé ani cé atp., na př.: neřekl a b Us.; neřekl ani a ani b t.; (děti) vyletí z domova, žádnému bé ani cé a najdou mě (praví babička) Rais M.l. 138.
6. Místo co se stalo, kdo k nám přišel atp. říká se někdy s významem podivení co se nestalo! hádejte, kdo to k nám nepřišel!; ruce a prsty skládá a nevím, co více nedělá! Kom. Srov. Mikl. Neg. 347–348. Pro výklad mohlo by se snad mysliti na význam opakokladný: věda, co se nestalo, vím, i co se stalo.
7. V řeči ob. jest několik zvláštních výrazů záporných. Na př. vymlouvá-li se někdo nepravdivě, že ztratil peníze, odpovídá se mu ve smyslu záporném: čerta jsi ztratil! Zápor tím jest nahrazen, že místo vlastní věci cenné a vzácné položena jest věc jiná bezcenná a potupná, a bývají tu vedle čerta, dasa, kata, blázna také výrazy mnohé nízké.
8. Někdy konečně zápor nahrazuje se ironií. Hledal-li někdo a nenalezl ztracené peníze a je-li tázán: nalezl jsi peníze V, odpovídá na to tónem ironickým: ano nalez! Zvláště zobecnělo ironické toto! i toto! v odpovědech místo ne! nikoliv!
XII. Spojka.)
398. 1. Spojky jsou slova neohebná, jimiž některé části větné podle potřeby spojujeme v jednotky.
Na př. ve větě »otec a syn šli do města« je spojka a, spojující dvě části podmětu »otec« a »syn« v podmětnou jednotku „otec a syn“; – v souvětí »přej a bude ti přáno« je táž spojka a, a tu spojuje větu prvou
