(způs. III) jsou ovšem rozdílné syntakticky, ale pro praktickou skutečnost mají platnost stejnou, obě vyslovují totéž lat. (doslovně) quilibet nescit a nemo scit. Pro výroky druhu tohoto, jako je totiž lat. quilibet nescit a nemo scit, šířil se a víc více vrchu dosahoval způsob III, a to tou měrou, že při výrazich způsobu I, pokud se tradicí udržely, zapomínala a neznala se jejich zvláštnost, ta totiž zvláštnost, že jsou způsobu I; ano výrazy tyto pojímány jsou za výrazy obecnějšího způsobu III, a následek toho pojímání byl, že adjektivum žádný, ižádný bralo se za týž význam co nižádný, že se mu podložil význam nullus, nemo. Tím způsobem a postupem psychologickým vytištěno jest slovo žádný z významu svého vlastního, kladného, a vtlačeno do významu záporného, nullus, nemo, a to tak dokonale, že v jazyce pozdějším a novočes. po významu kladném v žádný jenom sem tam v dialektech stopa zůstala, na př.: těším se na spis Xův jako na žádný masopust, měl se tam jako na žádné svajbě, skákal jako při žádné muzice, houkl na něho jako na žádného pacholka (Us. mor., dosvědčen mi p. F. Bílým).
Vysvětlená právě změna u významu slova žádný, ze quilibet v nullus, vykonala se v češtině již v době staré. Svědectvím tomu jsou příklady: (sv. Mikolavš) žáden ot své pěstúny pokrm přijímal Pass. 31; zapověděl, aby jiej i žádné potřěby dali t. 54; žádný prorok vzácen jest vlasti své EvOl. 230ᵇ; i žádný stane protiv vám t. 111ᵇ. Věty ty jsou záporné (zápor způs. II), a výraz záporu nemůže v nich hledán býti ve slově jiném, nežli v žádný. Znamenalo tedy již ve XIV stol. žádný též nullus. Vedle toho držel se však ještě dosti dlouho i starý význam kladný, desideratus atd., až pak zanikl, a bylo tedy v oné době staročes. totéž, co na Moravě trvá podle uvedených dokladů dosud, totiž žádný ve významu prvotném quilibet i ve významu změněném nullus.
3. Co se týče původu slova žádný, žádúcí, jest připomenouti především, že žádný s významem nullus nalézá se mimo češtinu též v nářečích lužických, v polštině a maloruštině, hluž. žadyn, dluž. żeden, pol. żaden, mrus. žadnyj, v. Mikl. Neg. 341; v pol. Je żaden, ni żaden dosvědčeno i v památkách starých, na př.: nijszadnemv czlowijekowij zlego sza sle nijewraczaijączij bąndcze nulli malum pro malo reddentes Glossa perepistolas dominicales z pol. XV stol. vyd. Vladisl. Wisłocki 1876, str. 59; żadną miarą v list. z r. 1857 Perw. Otč. 1883, 20. Slovo žádúci pak známo jest jenom v češtině. Při hledáni původu musí se tedy i k tomu hleděti, aby výklad se shodoval se známými vlastnostmi dotčených jazykův.
Za kořen slova žádný (a též žádúcí) béře se obyčejně žend-, stsl. žȩd-, zjevné v žędati cupere, sitire. Mně se podobá, že by jim mohlo býti žed-, které jest ve stsl. žadati desiderare a stč. žáda exspectatio, desiderium (žad- místo žēd) atd.; ze žed- mohlo seslabením vzniknouti
