2. při popírání věty předcházející, tázací nebo jistící; na př.: stsl. byšȩ li dobrějši? ni! …oni glagolaachą: ni! Mikl. Lex. a Synt. 185. V č. pouhé ni v tomto případě zpravidla nebývá, ale bývá tu sesilené ni-koli(v), na př.: je práce hotova? nikoliv! Us.; zápor je kvantitativní, popírá se do minima, že by kladný obsah věty předcházející se potvrzoval se strany žádaných případův a dokladův, a popírá se to slovcem ni, nikoli všeobecně, t. j. pro všechny strany, na kterých by se šíření kvantitativní jeviti mohlo; záporem takovým podtíná se a podvrací se ovšem i kvale věly kladné, a záporné ni, nikoli popírá tedy výrok věty předcházející kvantitativně a tudy i kvalitativně.
Samo ni vyskýtá se jen dial. mor.: půjdeš do školy? ni BartD. 1, 174 (hroz., karlov., rožn., jick., laš.); była si v lesě? ni tamt.; kmocháček hned letěl k ševcovi: »Kmocháčku?« pravil, »vyť jste tuším přinesl hodně peněz?« Švec praví: »Oh ni!« Kulda 2, 62; když (dcera od rodičů vypuzená, spolu se svým manželem) přijeli k otcovi, otec padl před svou dcerou na kolena a prosil za odpuštění. Dcera povídá: »Ni, otče ! ale ta má macecha není hodná, aby pod oblohou boží chodila…« t. 2, 47; –
3. v záporné větě; na př.: nic mi jest známo AlxV7. 1163.
Také při způsobu tomto má jazyk stč., ve shodě s jinými starými jazyky slovanskými, mnohé zvláštnosti, od kterých později se ustupuje; a zejména shledáváme i zde, jako při ne: že ve stč. slovce ni mívá misto jiné nežli v nové, a že stč. mívá často zápor způsobu tohoto, kde jazyk nový žádá způsobu III. O tom zde výklad zevrubnější.
387. Ve stč. slovce ni mívá místo jiné, nežli v č. nové.
Zejména to bývá v těch případech, kde se jím popírá pojem vyjádřený výrazem předložkovým: proti kladnému v čem… jest záporné stč. ni-v-čem, s opakováním předložky v-ni-v-čem, nč. v ničem atp. Ve stč. ničso (vlastněji ni čso) znamenal a cítil se ještě význam vlastní nec quidquam, proto i v pádech předložkových znamenalo se, že pád s předložkou činí pojem jeden, a kladlo se ni před výraz celý; ale časem klesá ničso atd. na význam jednoduchý »nihil«, klesnutím takovým zapomíná se, že ni čso je výraz složitý, béře se za slovo nedílné a v pádě předložkovém klade se předložka před spojené nic. Zdá se tedy na pohled, že ve stč. složenina ničso předložkou se roztrhuje; vlastně pak děje se odchylka v jazyce pozdějším, spřahují se totiž slova dvě ni čso v jedno ničso (ničse, nice, nic), spřeženina béře se za kompositum nedílné a předložka klade se před ně. Na př.: v-ni-v-čem na světě Štít. ř. 115b; v-ni-v-čem takovém t. 86a; v-ni-v-čem Pass. 294 a j.; všecko ni za č by nejměl Túl. 33a; v-ni-ve-č Štít. uč. 43b; úfají v-ni ve-č Prorok. Isa. 59, 4; – (neotstupuj mne) až ni dokudž ŽWittb. 118, 8 atp. Dosud udrželo se v jazyce spisovném v-ni-ve-č, kroupy osení v niveč obrátily Krám. Jg.
