2. Jindy může bývati výklad rozdílný, je-li výraz některý příslovečným určením či předmětem, t. j. je-li to omezení a určení se stránky mimověcné, či se stránky věcné (viz § 11).
Na př. ve větách a) „sedám na koně“, b) „hledím na koně“ a c) „myslím na koně“ máme týž výraz „na koně“.
Výraz tento jest ve větě a) zajisté příslovečným určením (= určením děje slovesného se stránky mimověcné), a to příslovečným určením místa: sedám na koně = sedám kam?
Týmž vlastně určením jest týž výraz také ve větě b): hledím na koně = hledím kam? – Ale tu je zároveň také možno, bráti jej za předmět (= za určení děje slovesného se stránky věcné). Zvláště je to možno, když se položí táž věta b) „hledím na koně“ vedle vět smyslu podobného d) „vidím koně“, e) „prohlížím koně“ atp. Ve větě b) má výraz „na koně“ platnost podobnou a téměř stejnou, jako výraz „koně“ ve větách d) a e); v d) a e) je výraz „koně“ předmětem; proto béře se výraz „na koně“ v b) též za předmět.
Ve větě c) je věc táž, jako v b). Výraz „na koně“ je tu vlastně určením příslovečným; myslím na koně = mám mysl obrácenu na koně = kam? – Ale týž výraz béře se pak za určení děje slovesného na stránce věcné, béře se za předmět.
Někdy může týž výraz v téže větě býti buď předmětem, buď příslovečným určením; při tom pak jest ovšem i význam výrazu rozdílný. Na př. ve větě „rytíř bojoval s loupežníky“ je výraz „s loupežníky“ předmětem, rozumí-li se, že rytíř bojoval „s loupežníky“ = proti loupežníkům; rozumí-li se však, že rytíř bojoval „s loupežníku“ = spolu s loupežníky, jako pomocník jejich, je týž výraz přísl. určením (způsobu).
Ve větě a) „chodil jsem se sousedem po polích“ je výraz „se sousedem“ patrně příslovečné určení způsobu (= chodil jsem jak? se sousedem, ve společnosti sousedově!). Ve větě b) „mluvil jsem se sousedem o polích“ je týž výraz týmž určením (t. j. příslovečným určením způsobu), rozumím-li jím, že jsme spolu se sousedem svá mínění o polích si vyslovovali. Ale věta b) může míti také smysl jiný: měl jsem říci, že jsem „sousedovi“ o polích něco oznámil, pověděl…, a místo toho řekl jsem, že jsem „se sousedem“ o polích mluvil. V tom případě je věta b) náhradou za větu c) „oznámil jsem sousedovi…“, výraz „se sousedem“ věty b) náhradou za předmět „sousedovi“ věty c), – a podle toho brává se též za předmět.
3. Příslovečný výraz bývá na místě doplňku a v platnosti doplňku, na př.: bratr je na vojně, tento dar je rodičům atp.; o tom viz § 41, 42.
50. Příslovečné určení jest ve větě jednoduché vyjádřeno výrazem holým nebo rozvitým.
