3. Přísl. urč. látky: z cizích ostřižků krejčí si kabát šije; nádoba z hlíny učiněná; cesta zavátá sněhem; desky zlatem okované.
4. Přísl. urč. důvodu: pro pravdu se lidé nejvíce hněvají; odpustiti pro Boha; odpláceti dobrým za zlé; třásti se zimou, strachem; padati mdlobou; čalouny od zlata se třpytily; třpytiti se zlatem; učiniti něco z lásky, z přátelství, z nepřátelství; Polané z násilí na Čechy žalovali; z palce obra poznáváme; ptáka poznáš po peří, vlka po srsti, a člověka po řeči, kroji a chodu.
5. Přísl. urč. účelu a cíle: učiním něco pro dobrou vůli (= s účelem, aby byla dobrá vůle); musí se dým pro teplo trpěti; soused koupil pole pro syna, synovi; jíti někomu na pomoc, ku pomoci.
6. Přísl. urč. překážky: Mdlobou nemohu státi; pro hluk není slyšeti.
7. Přísl. urč. podmínky: při zlém návyku ctnost nemá vzniku; při dobré vůli vše jde do hůry.
49. 1. Jakého druhu které příslovečné určení jest, o tom rozhoduje jeho význam. Strany významu může však bývati výklad rozdílný, a proto může týž výraz příslovečný bráti se tu za určení druhu toho, a jindy za určení druhu jiného.
Na př. ve větě „otec to učinil pro syna“ jest „pro syna“ příslovečné určení přičinnosti, – a to buď důvodu (jestliže na př. pro syna poněvadž syn o to prosil…), buď účelu (jestliže pro syna = aby to synovi prospělo…).
Ve větě „nepršelo od velikonoc do letnic“ jest výraz „od velikonoc do letnic“ příslovečné určení času, rozumí-li se jím určení, ve které době, kdy nepršelo; a je příslovečným určením míry, rozumí-li se jím určení, kolik času bylo bez deště. Podobně jest ve rčení „psota nejdél trvá“, „válka trvala třicet let“, „dub sto let starý“ atp. určení míry, učiněné měřením času.
Ve větách a) „sedím na koni“a b) „jedu na koni“ je týž výraz příslovečný „na koni“; ale druhu jest patrně rozdílného: v a) jest to příslovečné určení místa (kde sedím?), v b) pak způsobu (jak jedu?).
V přísloví „na měkkých polštářích se jména nedobývá“ jest „na měkkých polštářích“ vlastně příslovečné určení místa (kde nedobývá se jména?); ale když povážíme, že význam tohoto rčení je obrazný, vezmeme je za příslovečné určení způsobu (jak nedobývá se jména?).
Pravíme a) „bratr jest na vojně, jest u dráhy…“ a b) „v neštěstí nezoufej“ atp. Vytčená zde určení jsou a) určení místa (kde je bratr?), a b) určení času (kdy nemá kdo zoufati?); ale rozumíme jimi: a) při jakém stavu neb jakého stavu je bratr? a b) v jakém stavu nebo v jakých okolnostech postaven nemá kdo doufati? – jsou to tedy příslovečná určení stavu (stav = čas ve smyslu přeneseném).
