mezi nimi naznačeny otázkami: kdo? komu? co? čí? Toto vztahování a sečleňování děje se nejprve v mysli mluvících, odtud (z mysli) pak hned děje se nátlak na řeč, tím nátlakem obměňuje se i výraz slovní, vyvíjí se na výraze slovním zvláštní tvar.
3. Kolik je pádův? Pádem rozumí se skloněný tvar, znamenající jistý vztah pojmů, vyslovených jmény (zájmeny). Vztahů skutečných a možných je dosti veliké množství, nevyvinul se však pro každý vztah též zvláštní tvar skloňovací, nýbrž jen vztahy některé mají i své zvláštní tvary skloňovací, t. j. proti vztahům mnohým jest pádů jen několik. U věci té je nestejnost mezi jazyky čeledí rozdílných. Jazyky uralskoaltajské (na př. maďarština) mají jich nejvíce (21). V jazycích indoevropských nebylo více pádů než osm: nominativ, vokativ, akkusativ, genitiv, ablativ, dativ, lokál a instrumentál. Počet jich časem klesá tím, že pády některé bývalé splývají s jinými a zanikají. Ve slovanštině splynuly genitiv a ablativ, tedy všech pádů jest jen sedm. Proto pravíme, že tvar jeden má úkoly pádů dvou, vyslovuje vztahy dva.
V tvarosloví činíme rozdíl v čísle, na př. gen. sing. chlapa, du. chlapú, plur. chlapóv, ale se stránky syntaktické je gen. všech tří čísel funkce jedna.
4. Pád závisí: a) na významu, a to dílem na významu slova jednotlivého, na př. pomáhám někomu, pomáhati někomu, pomáhanie mně (ku pomáhaniú mně pospěš ŽKlem. 69, 2), pomocný každému, – dílem na významu celé věty, celé myšlenky, na př. oděv jest mi veliký (tu dativ mi nežádá se významem žádného jednotlivého ze slov ostatních, ale významem celé věty); b) na formě, na př. býti veselu (= dativ s infinitivem; býti nežádá dativu, nýbrž forma, infinitiv).
5. Pády jsou dílem prosté, t. j. bez předložek, na př. gen. zahrady, instr. zahradou, – dílem složené s předložkami nebo předložkové, na př. gen. do zahrady, instr. za zahradou.
Pády prosté časem ustupují předložkovým. Dříve říkalo se na př.: otstúpiti koho (gen.), kloniti sě čemu, zimě i létě atd., – a nyní říká se za to: odstoupiti od někoho, kloniti se k čemu, v zimě i v létě atd. Nejvíce pronikla tato změna v lokále; již ve stč. vyskytuje se lokál prostý zřídka, v nč. pak nikdy.
Pády předložkové jsou zřetelnější než pády prosté, a tato vlastnost podporovala jejich šíření. Srov. v § 297 č. 2b).
6. Vazby pádové časem se mění. To děje se vlivem analogie: ve rčení A je vazba náležitá s pádem α, ve rčení B jest vazba náležitá s pádem β; rčení A má z jisté příčiny vliv na B a tím vlivem do rčení B dosazuje se vazba s pádem α (místo β). Příčinou vlivu rčení A na rčení B bývá a) příbuznost významu A a B v jazyce témž, b) domnělá
