f potoku mýt. 339; (tam) su chrobaky Suš. 535; zvláště mívají tu nářečí moravská tvary -y, když při nich je přívlastek: sivé voły, mładé ptáky n. ptáčky, pěkné hołuby, drobné raky BartD. 1, 179; slc. hady, orly, pstruhy, ptáky, holuby, zosobněné (v bajkách a j.) hadi atd. Hatt. slc. 68 a Ml. 181; – koně jejich jiným nejsú živi Mill. 43ᵇ, ve třech neděléch vylehú se z vajec kuřence Mand. 18ᵇ, (vejce) ješto se husence z nich vyléhnou Jg. s. v. (z rkp. Jádra knih lék.), nč. koně Us.; v nář. hrozenk. hrjeběnce (= plur. nom. masc., k sing. neutr. hrjebja, hříbě), kurence (kura, kuře), kozlence (kozla, kůzle), húsence (húsa, house), dzjévčence (dzjévča, děvče), celce (= plur. nom. k sing. neutr. cěla, tele), prasce (prasa, prase) BartD. 1, 42 Srov. Hist. ml. III, 1 § 35, 63 a 72.
Plur. nom. jmen neživotných bývá tvaru -i v přirovnáních se jmény životnými; na př.: chłapci jak hřebíci, jak válci, chlapi jak buci, jak dubi BartD. 1, 179.
255. 1. Nominativem jest ve větě vyjádřen podmět. Na př.: slunce vychází; starý hřích činí novou hanbu.
2. Nominativem bývá vyjádřen jmenný doplněk, který se táhne ku podmětu. Na př.: strom je zelený; Bůh jest láska; chlapec chodí bos; král zůstal sám; jíme rádi ovoce; otec se cítí zdráv; kleknouce modliti se budeme; atd.
V případech sem patřících je ve větě podmět v nominativě a doplněk v nominativě – je to tedy vazba dvojího nominativu.
V pojetí nynějším je nominativ druhý částí přísudku, přísudkový, praedikativní: já jsem͜vinen, já dávám͜ se͜ vinen, já činím͜ se͜ nevěda. Ale pojetí toto není původní, nýbrž vzbuzeno myšlením logickým. Geneticky byl druhý onen nominativ částí podmětu: já͜vinen jsem; já͜ vinen se dávám; já͜ nevěda činím se. Tak je dosud při rád a sám: já͜ rád píši; já͜ sám pracuji.
Místo nominativu přísudkového bývá instrumentál; na př.: ty jsi pán – ty jsi pánem; viz zde dále v č. 4.
Při reflexivních slovesích nastupuje změněné pojetí a akk. místo nom.: já se cítím povinen = já povinný se cítím pojme se jako já cítím sebe povinna, a místo shody s nominativem (podmětu) nastupuje shoda s akk. (reflexiva). Na př.: zvláštními díky cítil se (Hus) zavázána svým ochráncům v Kostnici TomP. 3, 583. Srov. zde dále v č. 5.
3. Vazba dvojího nominativu bývá často ve větách se sám a rád (radějí). Na př.: s. Ambrož sám kopati počal Pass. 273; žalost příde sama Alb. 44ᵇ; býlé samo vzroste Štít. ř. 189ᵃ; jsú kleščenci, kteřížto sú sě sami klestili Koř. Mat. 19, 12; – pan Albrecht jel na voze sám čtvrt Jar. 67; kterýžto (purkmistr) sám čtvrt jednoho odsoudil Let. 741; král sám šest se túláše DalJ. 109 rkp. V; Čech by sám sedm na téj hořě
