abychom jí byli zachováni od hřiecha, i očištěni, a svrchovánie svého došli. Neb také člověk, přijímaje svátost těla božieho s náboženstvím, obracije se v život Kristóv, aby jeho životem živ byl; neb svým životem nemóž dobře živ býti. Protož i byl řekl bóh svatému Augustinu: „Jsem pokrm velikých, vstaň a jez mě. Ne jáť se v tě obrátím, ale ty u mě!“ A tak, ktož tu svátost dóstojně přijímá, móž dobře řéci s svatým Pavlem: „Já sem živ: ale již ne já, neb jest ve mně živ Kristus.“
Proto j’ Kristus svátost svého těla v chlebné a u vinné postavě ustavil, aby znamenie dal, že jakož člověk bez chleba a bez pitie nemóž býti živ; neb přirozenie vždy miše a mdlé, i svým během podlé svého přirozenie porušeného, i prací leckakús; a protož aby nezhynul, mosí téžměř ústavně bráti pokrm; takéž, že člověk z žádosti přirozené, podlé přirozenie již porušeného, a z neprázdni při rozličných věcech světských vždy miše v náboženství; protož mosí často tělo božie přijímati, aby všie věcí, nezhyna, byl boha vzdálen, a nezašel v nevděčenstvo z toho netbánie, že j’ nás vykúpil svú svatú smrtí, proliv svú svatú krev za ny. A protož, chtě na smrt, ostavil nám svého těla svatého svátost ku paměti té milosti, pro niž jest za ny mnoho trpěv i umřieti chtěl, a řka: „Vezměte a jezte, toť jest mé tělo. Kolikrátž koli to učiníte, čiňte to ku paměti mé.“
I divím se múdrým lidem mnohým, ješto sú pilně vstali protiv tomu, aby nepřijímali lidé často božieho těla; á, čím by to lépe bylo, by tak pilni byli, učiec v dobrotě, kak se mají mieti ti, ješto chtie často tělo božie přijímati! Ale ješto kakýms hněvem hyzdie bez rozmysla všem, ktož často, nejsúc kněžie, tělo božie přijímají. A snad že j’ jim byl Milič těžek v oči, jenž jest učil lid boží vóli u pravdě a v jednotě křesťanské viery, nic sě s svatým písmem neděle, kak těm mohu za dobré mieti? Neb očitě jsú protiv pravdě
