strana prvá pokánie, točíš skrúšenie, jest té moci, že když by sšel člověk, maje plné skrúšenie, vnáhle, i bez zpovědi, ež by nejměl komu aneb nemohl se zpoviedati, byla by jemu všecka vina odpuštěna i pokuta za vinu shlazena; a pakli by nebylo plné, ale zbavilo by jej věčného pekla, a podlé toho, jakž by většie neb menšie bylo, méně neb viece ujalo by té pokuty, ješto by měla duše trpěti v čistci.
Povinen jest také člověk inhed k skrúšení, když se koli upamatuje, že j’ smrtedlně shřešil; nenie li jemu žel toho, tiem netbáním na bóh opěte, jakž mně se zdá, hřeší. Netolik také smrtelným, ale i vezdajším hřiechóm potřebie jest skrúšenie; neb ač ne věčně, ale však těžce musí člověk v čistci trpěti za všednie hřiechy, kterýchž skrúšenie neočistí. Pravda jest, většiemu hřiechu většieho jest skrúšenie třeba, a znamenitějšiemu znamenitějšieho; protož li by vezdajšiemu hřiechu nebylo skrúšenie třeba? Čehožť žel nenie, jakožť sem i dřéve řekl, tohoť buoh nikakež neodpustí. A protož za hřiechy smrtelné zapomenulé aneb vezdajšie obecného j’ skrúšenie třeba, a za znamenité znamenitého. Nemóž li býti plné s bolestí zarmúcenie mysli, ale as aby žel bylo hřiechu, a že se chce jeho zpoviedati podlé ustavenie kostelnieho, a potom se jeho střieci.
[O zpovědi]text doplněný editorem[86]nadpis doplněn podle záhlaví rukopisu
Druhá strana pokánie jest zpověd. Tú jest každý dlužen asa jednú v rok k velice noci a na smrtelné posteli, z ustavenie kostelnieho; a pakli kdy vzpomene, že j’ shřešil hřiechem smrtedlným, hodné jest, aby, jakž najprv móž dojíti kněze, jenž móž jeho rozhřešiti, inhed sě jeho zpoviedal. Neb když kolivěk člověk vpadne v hřiech smrtelný, jelikož před bohem vpadl jest v kletvu, a jest vyobcován z jednoty křesťanské obce, tak že donidž jest v tom hřiechu, ani j’ účasten toho dobrého, což sě děje mezi křesťany, leč modlitvy jich, leč odpustkóv kterých, ani j’ jemu k spasení užitečno, což by sám činil dobrého, kakž koli k něčemu by jemu i bylo dobro. A kakž kolivěk, když právě želé
