Také člověk takový, ješto, jakož sem řekl, nemá mnoho činiti s světem, nemá proto té svátosti nepřijímati podlé svého obyčeje, ač nemní, by měl tak veliké náboženstvie, jakož by chtěl. A takéž i obecný člověk, ješto jen jednú v rok, a na smrtelné posteli přijímá, ač by nejměl tak náboženstvie, jakož by rád, nemá proto býti bez té svátosti; ale přistup k ní, želeje toho, že j’ netbav svého dobrého.
A právě takéž lépe by bylo, nečěstě bývati u mše, než z častého bývanie nebyti tbavu mše, a bez náboženstvie u nie býti; ale než by člověk pustil se dobrého obyčeje, lépe j’ bývati u mše, ktož móž, zdaliť buoh milosti přidá, vida žádost dobrú. O těchť nemluvi, ješto pro světskú jen chválu mievají mše, aby řekli: „Panujemť; mámeť své kaplany, ještoť nás čakati mají!“ Jistéť jest, lépeť by bylo beze mše býti, než tak býti. Avšakž mše nenechati slušie, ale úmysl zlý proměniti v dobrý.
Třetie věc, již má do sebe mieti ten, ktož přijímá tělo božie, to jest, aby nebyl zprzněn ijednú šeředností v těle. A protož na čtítrobu, dřéve, než by co jedl neb pil, slušie přijímati tělo božie, aby tu počest tělesnú také ukázal té svátosti. Byl li by také poprzněn té noci přeludem tělesným, nie ač by i bez hřiecha ta poškvrna přišla náhodú, já nerazi přistúpiti k té svátosti. Též, ač by mosil svému manželu povoliti skutku manželského, ač by ižádného hřiecha v tom nejměl, však za čtřmezidcietma hodin slušie se vzdržeti od té svátosti. Též nemocná žena svým během, leč by ústavná byla nemoc; ktož by byl také nechuten pro nezespánie, neb pro silného pitie přemoženie snočnieho. Avšak, že se buoh tělesné neliknuje nečistoty, když jest mysl čista, u potřebu pro někakú toho pilnost móž zpovědník pro tyto věci některé některdy dáti člověku tělo božie. Kletý člověk, ač by i nevinně byl klet, když jest mohl jej kléti jeho vyšší, nemá také přijímati té svátosti; neb neznamenává jednoty, když jest vylúčen z svaté cierkvi. Protož, ktož jest
