neb Šturma, onoho jistého purkrabí z Přimdy, pamětliv jsa, toho totiž, že jeho těžce držal, ale té víry nejsa pamětliv, ješto jemu potom učinil byl, když jemu za bezpečenství slíbil, jíti kázal a do Prahy dovésti, a tak ukrutnú smrtí na údy rozebrati jeho, jenž jakž pravie. Potom za ten účinek zjevně pokání v plátno se oblékl, bosýma noha učinil jest. A ačkolivěk tím účinkem slovutnosti své poškvrnil byl, však obecné dobré právě jest zpravoval a udatně. Nebo praví o něm tí, ješto jeho znali, že jest súdce byl velmi dobrý, Božím kosteluom a sluhám jich velmi milostivý. Ale nakrátce dobrým dobrý a zlým zlý a hrozný nepřítel. Nebo o tom byla pílnost jeho, aby chudého a nedostatečného vyprostil od mocného, čině těm pravdu, ktož na síle trpiechu, bez přijímaní osob lidských, totiž všecky u pravdě miluje, spravedlnost činil lidu v zemi své.
O větších příbězích Soběslavových a co se v tom času dálo
Léta Božího tisícého sto LXXV. o Narození sv. Královny, Soběslav tento druhý tím jménem, vévoda český, bratra svého Oldřicha do Vlach císařovi poslal s velikým vojskem, jenžto tí Čechové jistí chvátajíce brzo, kořisti a lúpeže pílni jsúce, velmi v tom městě na Dunaji, puol třetího sta jich zbito a mnoho jiných raněno. S ostatkem Oldřich bral se k císaři a tam tři měsíce byl. Proněžto hlad veliký trpěl i psoty jiné rozličné, nedbavše někteří pána svého, kradmo se do Čech vrátili a druzí s ním, změnivše se jako poustevníci, domuov se také vrátili.
Léta Božího tisícého sto LXXVI. tento jistý Soběslav s Kunrádem, vévodú znojemským, vtrhše do Rakús, lúpežem a ohněm zhubili zemi i vrátili se zase s velikú kořistí. Když oni odešli, Jindřich, vévoda rakúský, s svými vtrhl do Moravy, ohněm i lúpežem učinil takové škody veliké, proněžto Soběslav, sebrav vojsko
