to, na svú kolenú padše, prosili milosti u císaře, i uprosili. A Fridrika, svého vévodu a pána svého, mile přijavše, s ním do Prahy se zdvihli, za veliké štěstí to sobě majíce, že pro to rozhněvání v císařuov hněv neupadli, znamenajíc, kterak múdrý císař smlúvu [a]text doplněný editorem zapřísežení těchto protivných lidí ukrotil, tomuto zemi vrátili a onomu na Moravě [dosti]text doplněný editorem[313]doplněno podle PulkR 63va kázav míti.
Téhož léta kostel strahovský toho měsíce maje skrze Albrechta salcpurského druhé byl posvěcen, protože kuor zdvižen byl a větší oltář hnut. Ten jistý Albrecht toho času, ješto rozdvojení bylo o papeži, kázaním císařovým stolice byl zbaven arcibiskupové, a tak jednak za patnádcte let jedno probošství mělničské držal, až potom opět skrze císaře k stolici byl navrácen a tu již šťastně své dny dokonal.
Potom opět kterak páni Fridricha bíti chtěli a o tom, kterak Kunrátovi z země pro jeho nevěru vypuditi chtěl a o mnohých jiných příbězích mezi Fridrikem a jinými
Léta Božího tisícého sto LXXXIII. Václav, syn starého Boleslava a Oldřicha vlastní bratr, proti Fridrikovi pozdvihl boj. A tak sebrav množství zlosynuov nevěrných, oblehl Prahu, ale však nic nemohl míti, vévodina Alžběta v městě jsúc, s lidem mnohým chutně bránili. Zatiem Fridrich u přátel v Němcích sebral vojsko, z nichžto zvláště přítel byl Lipolt, vévoda rakúský jeho, i vtrhl do země, an již Albrecht, arcibiskup salcpurgenský, bratr Fridrikuov vlastní, k samé Praze s svými lidmi přijel byl. To když uzřeli páni větší z Čech, bojíce se moci císařovy, po mnohých potřebách odstúpili od onoho a Fridrika opět za pána sobě přijali. A tak tím činem Fridrich obdržav jako vítězství, lid svuoj rozběhlý zase sebral.
Léta Božího tisícého sto LXXXIIII. Fridrik nebo Friol, vévoda český, hněv maje
