veliké, vtrhl opět až do Rakús i dokazil ostatek země až právě do Dunaje. A zatiem pak na jednom mostě s tímto jistným Jindřichem kuoň letěl některak v chvátaní a nohu zlámal. To když se tak dálo v Rakúsích, císař u Vlaších jsa, těch časů příhodu tuto vévodinu uslyšav, velmi jest toho želel. A tož pak i byl jest počátek i příčina, pro něž Soběslav milost císařovu ztratil.
Léta Božího tisícého sto LXXVII. Béla, král uherský, maje svár a ruoznici s bratrem svým o království, vsadil jeho u vězení, an z vězení se dobyv, utekl do Čech k Soběslavovi, hledaje toho, zda by skrze jeho pomoc před císařem království mohl míti. Jehožto Soběslav, zlú maje radu v tom, jal jest a v tom tak vězení k bratru jeho do Uher poslal zase. V tom velmi své víry i své cti pohoršil a poškvrnil, nebť ta jistá věc i čest na císaře měla jest vzníti. Pro ty i pro jiné věci nesměl se jest k těm dvoróm, jenž císař volal, okázati se již. Stalo se pak zatiem, že tento Fridrik, syn Vladislavuov králuov, za to, za něž usiloval u dvora císaře přídrže se, obdržal jest. Neb císař z své ruky korúhve české dal jest Fridrikovi. Mezi tiem opět pak mezi Soběslavem a mezi Kunrátem stal se jest svár, a takž v tom sváru Soběslav, sebrav vojsko, vtrhl do Moavy, chtě pleniti zemi, jehožto Kunrát z pomocí Rakušanuov, s nimižto zaslíbení měl, z své země udatně vypudil.
Léta Božího tisícého sto LXXVIII. zatiem pak Soběslav ten jistý, věděv příští Fridrikovo, strýce svého, toho však jistě neznaje, v který čas meze české množstvím rytieřstva svého obložil jest. Takž pak dlúho činiv ty jisté žaloby, potom pak jako zateskl sobě, s tím rozpustiv vojsko. A když již rozpuštěno bylo, Fridrik z nepty, ani se neopatřili s Čechy, ješto k němu utekli byli, i s Němci, ješto jemu císař přidal byl množstvím velikým, úprkem ku Praze táhl jest. Proněžto Soběslav nevěda, co by učinil, když
