jméno Václav.
Král Otakar, slavný král český, vejvoda rakúský, štýrský a korutanský a carmalský, markrabě, pan chebský a Břehu Naonského, toho měsíce dubna s svým vojskem beze vší odpory ten hrad velmi tvrdý Prešpurk nebo Pošen tak řečený oblehl jest. A potom svú mocí dobyl jeho i oblúpil všicku komoru královu, jenž plna drahých pokladuov na zlatě a na stříbře na pásiech drahých i na jiných věcech byla. A takž na vozích do Prahy dovezl je a hrad z kořen kázal zkaziti a rytieřstvo zjímáni a do vězení jsú do Rakús a do Moravy na tvrdé hrady. S tím pak jel dále i dobyl jiných měst a hraduov i pobral v nich kořisti veliké a také některá města i hrady a tvrze všecky zkazil z kořen. Potom přijel k veliké řece, kteréžto jméno Rák, na níž král Štefan, král uherský, most byl učinil dřevěný. A když mnoho bojovati chtiece, potřeli se v hromadu s Čechy. Čechové ihned jich mnoho smrtedlně ranili a druzí běžíce v řece se ztopili. To když král Štefan uzřel, hned most zkazil a sám na běh se jest oddal, jenž druzí s oné strany jsúce, čekali, co by se mělo státi. Potom pak Otakar, vzev radu s svými, věda, co by měl učiniti, do svého města Vídně se vrátil. Téhož léta toho měsíce srpna poslán jest kolínský arcibiskup s některými kniežaty, volenci křesťanskými a s mnohými pány z německých zemí do Čech k Otakarovi i prosili jsú jeho, aby císařství přijal, nebo jednostajným povolením volen jest byl římským králem ode všech. Jenž král míle přijav a ctně uctiv, radil se jest s jedním panem Ondřejem, jménem z Říčan, kterýž komorník byl království, i s jinými mnohými pány, kterýžto lstivý a škaredý úmysl umyslivše, totiž aby on jim mocen nebyl, rozradili jsú jeho jako lestný zrádce. Kteréžto posly král zase pustil, nechce toho učiniti, kteřížto od krále odpuštění vzavše, rozličnými dary uctěni jsúce, od něho k jiným druhým volencuom jsú se vrátili. Pravě to tak i jest tomu věřiti, že té nešlechetné rady od svých pánuov poživ, želeje toho potom srdečně, svých dnuov s toho světa ukrátil jest. Téhož léta Otakar veliké vojsko shromáždiv, vtrhl jest do Bavor, spálil a poplenil veliký diel jich tak, že na jednom hradě mnoho lidí shořelo jest.
Svatá Hedvika, vejvodina polská, léta Božího M. CCLXXII. v Trebniciech zdvihána jest. Toho léta Rudolfus, hrabě z Habšpurku, říským jest volen.
Král Přemysl s svým vojskem léta Božieho M. CCLXXIII. v ty časy v tu stranu, ješto k Moravě a k Rakúsuom a k Štýrsku příleží, vtrhl se do Uher, neb i Uhrové a pohané jim velmi překáželi, i podbil pod se města a hrady těch všech krajin a osadil svým rytieřstvem a vrátil se zase.
Potom měsíce máje léta Božieho M. CCLXXV. papež Řehoř v Lugduní sněm jest měl se všemi biskupy křesťanskými, na němž Jan, biskup pražský, byl, a tak vrátiv se zase, po všech kostelích slúpy kázal učiniti a almužny klásti ku pomoci Svaté země, jakožto přikázáno bylo. A tu také Rudolfa říského potvrdil, kterýž byl volen.
Kterak Přemysl mnohé země vzdal ciesaři etc.
Zářé měsíce léta Božího M. CCLXXVI poslal Rudolfus, říský král, k Přemyslovi posly své, prose jeho, aby jemu Rakúsy, Štýrsko a Korutany vrátil a Břeh Naonský a Forum Juliicizojazyčný text, jenž slove patriarchství akvilejské, neb Juliánuov císařuov v té zemi jest jako počátek, že k císařství to přísluší, dávaje jemu to věděti. Jenž Přemysl jako muž veliké mysli tuto odpověd dal: „Rudolfovi těm zemiem, kterýmž chce, někdy jest jich neměl, ještě mieti bude potom. Nebo některé u věně dány jsú mně a drúhých sem mečem dobyl.“ Vida to Rudolf, že prospěti nemuože, rozhněvav se k boji se připravil. Jenžto král zvěděv, poslal vojsko k Teplé jemu
