přijeli jsú. A když my pravě, že by pokoj a bezpečenství bylo, aj toť převelmi s velikým vojskem, a my se ubezpečili, proti nám na poli byli. A když jedva desátá čest úfajících v přímeří byla při nás ostala, našeho života střehúce, nebo jedni byli u Hemburku a druzí v staních s vozy. Ti pak jistí naši nepřátelé, pilni jsúce lstí, vuokolek nás obklíčiechu tak, že by milosti Boží nebylo, za živa by nás pohltili. Tehdy v takové núzi jsúce, věříce tomu, že z nebes bývá dána moc a že ne v množství zástupuov, ale darem moci Boží vítězství dáno bývá, v pomoci najvyššího pána Hospodina všicku naději naši jsme položili. S tím pak své jsme napomenuli, aby mužně činili, a tak ihned na nepřátely jsme se obořili, jenž Hospodin z nebes, dav nám vítězství, nepřátely v našich rukú zaklopil svým nebeským rytieřstvím, že zděsil a porazil jest je, že ihned se na běh oddali tak, že s takovú rychlostí a s takovým valem běžíce, dávíce se v hromadu tak, že ta voda Morava správně od svého přísloví jako někdy moře Červené Egyptskými všecka krví zbitých a zdávených a ztopených zkrvavena býše. Tak jest veliké množství těch utíkajících hříšníkuo před Božím obličejem zhynulo, že přes lidskú a přes koňskú mrchu mnozí našich jako přes mosty chodili na té vodě do stanuov nepřátelských, v nichžto vozy a ztravu, jiné drahé kořisti pobrali jsou. Protož po tom boji nám Bohem daným, kterakžkoli panství našemu u věčné naše poddání Království uherské mohli jsme poddobýti, však jsme nechtěli onoho slova poslúchati, ješto říkají: Lépe jest míti souseda upokojeného nežli přemoha vypléti protivného. Jakož také císař Konstantin pověděl byl: Často chutnější přátelství bývá po nepřiezni, když rozjednání přijde. Protož raději jsme s ním v mier a sjednání přišli, nežli bychom tak slovutné království umdlili a zkazili a přístup snad tudy Tateruom vjeti dali. Protož to jisté sjednání mezi námi i mezi nimi s našimi i s jich pečetmi posíláme, prosiece snažně, aby toho potvrditi ráčil, aby to věčně pevno mohlo býti. V tom boji jistém viděna jest orlice byla, majíce hlavu zlatú a hrdlo za korúhví svatého Václava, kterúžto purkrabě pražský u boji držal létající. A tak jako chvíli a znenáhla rostúci, rostla jest tak dlúho, až všecko vojsko české svýma křídloma zakryla jest. Sám purkrabě Jaroš ten jistý pravil jest, že najmenší poškvrny v tom boji ta korúhev neměla jest. Mnoho také jiných divuov skrze svatého Václava i jiných svatých dědicuov českých v tom boji vidíno jest.
Přemysl s Uherským sjednal se jest pod jedenácti tisíci hřiven stříbra pokuty léta Božieho M. CCLXI. Téhož léta měsíce listopada pojal Kunhutu Přemysl, dceru Hostislavovu, vejvody rakúského, vnuku uherského krále Bély. A na tom hradě, jenž Posen slove, s ní svatbu jest měl. S tú jistú měl jest dvě dceři a tři syny, z nichžto dva z mládí umřela a třetí Václav byl na jeho miesto vstúpil na království. Potom pak kněz Verveř, arcibiskup mohutský, toho měsíce ledna den Božího narození, na úsvitě zavřev knížata polská i rakúská, německá i pány i jiná k tomu v Kostele pražském pro tisken lidskú, Přemysla i jeho ženu na království jest korunoval a jich pomazal. A tu obojím jménem nazván jest Otakar i Přemysl. Byli jsú na tom korunování pražský, olomútský, pasovský a dva z Prus biskupové, vejvoda polský, mnozí hrabie, páni i šlechticové, jimžto na tom poli, jenž letní slove, ob o dva dny veliké hody učinil. Třetí den arcibiskup s jinými, rozličnými dary jsúc darováni, vrátili jsú se domuov. Toho léta jacís mrskači byli
