[567]číslo strany tiskututo cestu za den,“ anebo b) „tážeš se mne, zdali bych vykonal tuto cestu za den.“ To jest: v otázce uvozené (nepřímé) zůstává týž způsob, jaký jest v otázce samostatné (přímé).
Mnohdy však má otázka uvozená kondicionál proti indikativu otázky samostatné; na př. ,,co mám učiniti?“ – a „pověz mi, co mám učiniti“ nebo „pověz mi, co bych měl učiniti.“
Některé příklady na kondicionál: otázal se, co by to bylo ChelčP. 70b; neviem, by kto vás pravú žádost k nebesóm jměl Túl. 33ᵃ; ptáu sa hospockého, esli by neveďéu o Zrzávce BartD. 1, 351.
γ) Uvozujeme větu, která sama o sobě je podmiňovací. Pravím na př.: „tuto cestu vykonal bych za den“ (= věta podmiňovací s kondicionálem) Touž větu pak uvozuji a pravím: „myslím, že bych vykonal…“ atp. To jest: ve větě podmiňovací kondicionál zůstává.
δ) Uvozujeme větu, která sama o sobě jest rozkazovací. Někdo mi na př. poroučí (nebo radí atd.) větou „vykonej tuto cestu za den“ (= věta rozkazovací, s imperativem), nebo větou „nechť vykonáš…“ (= vykonej.. .). Touž větu pak uvozuji a pravím: „poroučíš (nebo radíš atd), mi, abych tuto cestu vykonal za den.“ To jest: za imperativ věty samostatné rozkazovací je ve větě uvozené kondicionál.
Sem patří též věty závislé na výrazich rozkazu, bránění atp.; na př.: (Alexander) káza, by sě hotovali AlxV. 511; hřieši vaši bránie dobrému, aby k vám nepřišlo Alb. 61b.
3. Kondicionál klademe místo indikativu; výrok tím učiněný je skromnější, než výrok učiněný indikativem. Na př.: chtěl bych to právo nalézti, že by musil (zlý kovář) čtvernoh lézti Hrad. 132b; já bych myslil, že… Us.
4. Místo kondicionálu bývá indikativ (v. § 349 č. 4) a infinitiv (v. § 358 č. 5).
3. Rod děje slovesného a jeho výrazy.
353. 1. Podle dějového rodu rozeznáváme slovesa činná (aktiva) a trpná (passiva).
K slovesům aktivním náležejí též slovesa zvratná (reflexiva), z nichž některá jsou tak zvaná slovesa střední (media).
Srov. § 338.
2. Zde pojednati jest zvláště a) o reflexivu a b) o passivu.
a) Reflexivum (medium).
354 1. Reflexiva jsou slovesa aktivní, při nichž děj z podmětu aktivního vycházející nese se dále a zastihuje předmět, jímž je podmět sám; na př.: myji se, každý přeje sobě nejvíce, přítel mluvil o sobě. Některá ze sloves
![[567]číslo strany tisku](/moduly/literatura/obrazy/GbHistMluvnIV/00575.jpg){kind=link}