[566]číslo strany tiskuSvěd. Mikl. 4, 813; učinil lestně, jako by se bohu modlil Pass. Bš.; nemám nikoho, komu bych si postěžoval Us.
d) Ve větách záporných, závislých na výrazech bázně, strachu atp. a vyslovujících (záporem ne-) opak toho, čeho jest se báti atd. Na př.: bojím se, by jí to snad libo nebylo Pass. Bš.; Čechové obávali se, aby kníže neumřel Háj. Bš.; (lidé) se bojí, by lačni nebyli ChelčP. 78ᵃ; (já) boji sě za ň (za přítele), aby boha nerozhněval Brig. 120; strach mě jest, by póhonu neztratil ODub. 497; strach jest, bychom všichni nezahynuli Pass. Bš.; strach mě, by (ty) jeho nebyla snad urazila Hrad. 35b; aby večeře nezmeškali, strach jest ChelčP. 176b.
e) Ve větách uvozených, t. j. ve větách závislých na větách jiných uvozovacích. Tu dlužno hleděti k tomu, jaká by byla věta uvozená sama o sobě, kdyby se totiž vyslovovala bez uvození. Byla by buď α) oznamovací, nebo ß) tázací, nebo γ) podiniňovací, nebo δ) rozkazovací.
α) Uvozujeme větu, která sama o sobě jest oznamovací. Mám na př. před sebou cestu a někdo mi praví: „tuto cestu vykonáš za den“ (= věta oznamovací, s indikativem). Týž výrok potom uvozuji a pravím:
a) ,,ty jsi řekl, že tuto cestu vykonám za den,“ nebo „ty míníš, že vykonám…“, aneb b) „ty míníš, že bych vykonal…,“ „nemyslím, že bych vykonal…“ atp.
Rozdíl mezi obojím tímto způsobem jest ve vytčení nebo nevytčení té okolnosti, že věta uvozená obsahuje výrok cizí nebo mínění cizí, jehož pravdivost nebo správnost se nezaručuje.
Některé příklady na kondicionál: tv pravíš, bych já blúdil Kat. v. 1315; ty mníš, by byl zahradník Hrad. 42b; ale, by on byl, nemnieše t. 42b ; on mnějieše (sic), by ta slova tak měla rozuměna býti Mill. 15ᵃ; jsva bratřencě, ješto našě matka mní, bychvě u moři utonula Pass. 290; tvá syny sta, ješto s’ mněla, bysta byla utonula t. 291; my sme se nadáli, by on měl vykúpíti lid ChelčP. 107b; my sme úfali, že by on měl vykúpíti lid t. 110ᵃ; ješto se jediné zdá, by byla (spravedlnost), a není nic t. 114ᵇ; domnievali se, že by ducha viděli t. 112ᵃ; (komorníkovi) neodpieráno, by tu se paniú neseděl Rožmb. 25.
Poznam. Nověji doporučují někteří, aby se volil a) indikativ, když obsah věty uvozené je nepochybný nebo předkládá se jako nepochybný, a b) kondicionál, když obsah věty uvozené jest nebo předkládá se jako pochybný nebo nepravdivý. Na př.: a) „nepochybuji, že tuto cestu za den vykonám“, „posel pravil, že náš přítel jest nemocen“…, a b) „pochybuji, že bych tuto cestu za den vykonal,“ „posel nepravil, že by náš přítel byl nemocen“ atd.
ß) Uvozujeme větu, která sama o sobě jest tázací. Jsem na př. tázán: a) „vykonáš tuto cestu za den?“ (= větou tázací s indikativem), nebo: b) „vykonal bys tuto cestu za den?“ (= větou tázací s kondicionálem). Tytéž otázky potom uvozuji a pravím: a) „tážeš se mne, zdali vykonám
![[566]číslo strany tisku](/moduly/literatura/obrazy/GbHistMluvnIV/00574.jpg){kind=link}