nevěří“ jest obsah stejný jako v souvětí podřadném „že byl oklamán, proto nevěří“.
Souvětí podřadné je vyšší stupeň umění slohového a vyvinulo se tedy ze souvětí souřadného. To je pravdě podobno samo sebou, neboť to je ve vývoji složenin postup přirozený, a jsou svědectví skutečná.
1. Svědectvím toho je řeč dětská, řeč lidu obecného a řeč vzdělancův; v řeči dětské, v pohádkách a v řeči lidu obecného nevyskytuje se souvětí podřadné dílem nikdy, dílem jen zřídka, a naproti tomu v řeči vzdělanců velmi často.
Na př.: buď tak dobrý a půjč mi knihu Us.; na téj (hrušce) bylo hrušek, tak sa pod ňema ohýbala (= v jazyku spis.: že se pod nimi ohýbala) BartD. 1, 342 (zlin.); ty jsi již desátníkem, tak my tebe musíme včil všeci poslouchať Kulda 1, 176; bratři mne již chtěli dvakrát zabíť, tak jsem byl přinucen mezi nimi se brániť tamt. 1, 182; strýček odepřel mu toho, a tak musel ostati doma tamt. 2, 3; do kusa mne nabil a vystřelil, a tak jsem přiletěl až sem tamt. 1, 148. Atp.
Příklady z Kuldy viz u J. Přibíka v programu reálky Karlínské za šk. r. 1890.
2. Další svědectví toho shledáváme v jazyku starém.
a) V jazyku starém bývá souvětí souřadné, a to beze spojky, kde v jazyku novém je souvětí podřadné.
Na př.: tehdy sě sta v tu dobu, on poče sě raditi sám s sobú AlxV. 751 sl. (= nč. že se počal raditi…); zdieše sě jemu v téj hodině, uzřě ve sně tři bohyně tamt. 735 sl.; to město by v taký mysli, brániti sě j’mu pomysli tamt. 458 sl.; tak ho bieše dosáhl krutě, ruku mu po loket utě tamt. 1692 sl.; ti (obojetníci) toho jsú obyčeje, oko sě jich veždy směje tamt. 207 sl.; (ty) zajisté přisáhl by za ně, ne rytierskú jsú postavú, ale vši kněžskú úpravú tamt. 391 sl.; (ďábel) vecě: bych (= kdybych) vládl tobú, byl by (ty) v téj mieřě, přivedl bych tě k našemu hluku… JiřBrn. 566 sl.; švec zlú plachtu prodra na sě, uzříš ho, z krčmy vytasě poběhne jako bez smysla Hrad. 127ᵃ (= nč. jak poběhne…); (mouku ukradenou) prodali sme jednomu sousedu, má příjmí Jezuvít, jest v Starém Městě pekařem, má dům u brány WintObr. 2, 139 (z r. 1585) (= nč. který má příjmení...).
b) V jazyku starém bývá věta hlavní se zájmenem ukazovacím, kde v jazyku novém je věta vedlejší se zájmenem vztažným.
Na př.: svět jest toho založenie, v ňem nic ustavičného nenie NRada 1606.
Viz ještě v § následujícím.
102. Jak souvětí podřadné vyvinulo se ze souřadného, lze ukázati na několika příkladech charakteristických.
