Jiné příklady: ne to hřích, co jde do úst, ale co z úst vychází; byť pak i fík nekvetl, byť i ovoce olivy pochybilo a byť rolí nepřinesla užitku, já přece v Hospodinu veseliti se budu.
3. V souvětí „kdo co věděl, každý radil“ jest smysl: každý, kdo něco věděl, radil to, co věděl; podřízené věty dvě, totiž „kdo něco věděl“ (věta podmětná), a „co věděl“ (věta předmětná), jsou tu staženy v jednu, – „kdo co věděl“ jest tedy vedlejší věta stažená.
Jiné příklady vět stažených: kdo koho vidí, ten toho šidí; kdo chce kam, pomozme mu tam; kdo čeho dosti má, rád tím plýtvá; ktoť komu nevěří bez přísahy, takéť jemu nevěří i s přísahú HusE. 1, 101; což kto miluje viece než boha, ten to za boha má tamt. 2, 73; která věc se co (=čeho) bojí, ta od toho utieká tamt. 1, 117.
Spojení v jednotu souvětnou.
94. 1. Souvětí skládá se ze členů, jež opět mohou býti souvětí. Když souvětí celé rozložíme, dostáváme řadu jednotlivých vět. Na př.:
a) lékař léčí, | Bůh uzdravuje:
b) kdo jinému jámu kopá, | sám do ní padá;
c) co nás mrzí, | to se nás drží, | a co jest milo nám, | to nechce k nám.
2. Věty jednotlivé pojí se:
dílem hned v jednotu souvětnou; to vidíme na př. při složeninách dvoučlenných:
a) lékař léčí, Bůh uzdravuje;
b) kdo jinému jámu kopá, sám do ní padá;
dílem pojí se věty nejprve v jednotky vyšší a tyto teprve v jednotu souvětnou, na př. ve složenině čtyřčlenné:
c) co nás mrzí, to se nás drží, a co jest milo nám, to nechce k nám.
V obrazcích:
a) A, B; – b) kdo Aa, A; – c) co Aa, A, a co Ba, B.
3. Všecko toto spojování děje se smyslem, hlasem, grammatickou shodou, syntaktickou vazbou, větosledem a namnoze též zvláštními slovci spojovacími.
95. Věty v souvětí spojují se smyslem.
Na př.: lékař léčí, Bůh uzdravuje Přísl.; kolik hlav, tolik smyslův Přísl.; tehdy sě sta v tu dobu, on poče sě raditi sám s sobú AlxV. 751; zdieše sě jemu v téj hodině, uzřě ve sně tři bohyně tamt. 735.
Kde smysl brání, není možno spojení; proto nelze utvořiti souvětí na př. z vět „Aristoteles byl řecký filosof“ a „orel hnízdí na strmých
