Gebauer, Jan: Historická mluvnice jazyka českého, Díl IV, Skladba

Gebauer, Jan. Historická mluvnice jazyka českého, Díl IV, Skladba. Praha, 1929.
<<<<<606162636465666768>>>>>
Zobrazit ediční aparát Skrýt obsah

[Generovaný obsah]

4. Věta přívlastková jeví se někdy jako spolu předmětná, někdy jako podmětná, někdy jako doplňková, někdy jako příslovečná. Příčina toho je v rozdílném pojímání.

a) V souvětí „dej mi radu, co bych měl počíti“ je věta druhá přívlastková, neboť se táži: jakou radu…? Ale táž věta vyslovuje zároveň předmět ku podstatnému jménu rada, které jest významu dějového a tedy schopno předmětu (srov. § 32 č. 4; dej mi radu = poraď mi,– otázka: co mám poraditi? = otázka na předmět), a vzhledem k tomu jest větou předmětnou.

Totéž platí o druhé větě v souvětí „jest boží přikázání, aby děti své rodiče ctily“.

V případech těchto a takových věta předmětná táhne se ke jménu podstatnému a tím béře na sebe povahu věty přívlastkové.

b) V souvětí „jest boží přikázání, aby děti své rodiče ctily“ jest věta druhá přívlastková, a jest předmětná podle výkladu právě podaného. – Zdá se býti podmětnou, když ji bereme za podmět a vykládáme: „aby děti své rodiče ctily, jest boží přikázání“, –

a zdá se býti doplňkovou, když ji béřeme za doplněk a vykládáme: „boží přikázaní jest, aby děti své rodiče ctily“; ale obojí tento výklad mění podstatně smysl souvětí původního, jest tedy nesprávný.

c) V souvětí „jablko, když dozrá, samo se stromu spadne“ je věta vedlejší „když dozrá“. Věta ta je vlastně příslovečná (časová), na otázku: kdy spadne jablko…? Při tomto pojetí je vztažena ke slovesu své věty řídící. Ale mohu ji také vztahovati ku podstatnému jménu jablko, mohu bráti „jablko, když dozrá“ = „jablko, které dozrá“; tím pojetím přetvořuji větu příslovečnou v přívlastkovou, ale bývalá její povaha příslovečná zůstává v ní také, – táž věta může se pak bráti za přívlastkovou i za příslovečnou.

Srov. § 56.

5. O závislé větě tázací, která bývá také větou přívlastkovou, viz ještě § 108.

Věty podřízené složené a stažené.

1. K téže větě řídící mohou patřiti dvě věty podřízené druhu stejného, anebo i více vět takových. Na př. k větě „oba mají býti trestáni“ patří věty podmětné 1. „kdo hádku začne“ a 2. „kdo v hádce raní“.

2. Věty tyto jsouce stejného druhu a řádu mohou se skládati. V našem příkladě vzniká složenina: „i kdo hádku začne, i kdo v hádce raní, oba mají býti trestáni“.

Obrazec této složeniny: i kdo Aa, i kdo Ab, A.

 
logo ÚJČCopyright © 2006–2022, oddělení vývoje jazyka, Ústav pro jazyk český AV ČR, v. v. i.
Vyhledávací program © 2006–2022, Boris Lehečka; Grafický návrh © 2006–2022, Irena Fuková

Vokabulář byl spuštěn před 15 lety, 10 měsíci a 11 dny; verze dat: 1.1.21
Ministerstvo školství, mládeže a tělovýchovyStrategie AV21
Web byl podpořen Ministerstvem školství, mládeže a tělovýchovy ČR, projekty č. LM2018101
(LINDAT/CLARIAH-CZ) a LM2015081 (RIDICS).