4. Věta přívlastková jeví se někdy jako spolu předmětná, někdy jako podmětná, někdy jako doplňková, někdy jako příslovečná. Příčina toho je v rozdílném pojímání.
a) V souvětí „dej mi radu, co bych měl počíti“ je věta druhá přívlastková, neboť se táži: jakou radu…? Ale táž věta vyslovuje zároveň předmět ku podstatnému jménu rada, které jest významu dějového a tedy schopno předmětu (srov. § 32 č. 4; dej mi radu = poraď mi,– otázka: co mám poraditi? = otázka na předmět), a vzhledem k tomu jest větou předmětnou.
Totéž platí o druhé větě v souvětí „jest boží přikázání, aby děti své rodiče ctily“.
V případech těchto a takových věta předmětná táhne se ke jménu podstatnému a tím béře na sebe povahu věty přívlastkové.
b) V souvětí „jest boží přikázání, aby děti své rodiče ctily“ jest věta druhá přívlastková, a jest předmětná podle výkladu právě podaného. – Zdá se býti podmětnou, když ji bereme za podmět a vykládáme: „aby děti své rodiče ctily, jest boží přikázání“, –
a zdá se býti doplňkovou, když ji béřeme za doplněk a vykládáme: „boží přikázaní jest, aby děti své rodiče ctily“; ale obojí tento výklad mění podstatně smysl souvětí původního, jest tedy nesprávný.
c) V souvětí „jablko, když dozrá, samo se stromu spadne“ je věta vedlejší „když dozrá“. Věta ta je vlastně příslovečná (časová), na otázku: kdy spadne jablko…? Při tomto pojetí je vztažena ke slovesu své věty řídící. Ale mohu ji také vztahovati ku podstatnému jménu jablko, mohu bráti „jablko, když dozrá“ = „jablko, které dozrá“; tím pojetím přetvořuji větu příslovečnou v přívlastkovou, ale bývalá její povaha příslovečná zůstává v ní také, – táž věta může se pak bráti za přívlastkovou i za příslovečnou.
Srov. § 56.
5. O závislé větě tázací, která bývá také větou přívlastkovou, viz ještě § 108.
93. Věty podřízené složené a stažené.
1. K téže větě řídící mohou patřiti dvě věty podřízené druhu stejného, anebo i více vět takových. Na př. k větě „oba mají býti trestáni“ patří věty podmětné 1. „kdo hádku začne“ a 2. „kdo v hádce raní“.
2. Věty tyto jsouce stejného druhu a řádu mohou se skládati. V našem příkladě vzniká složenina: „i kdo hádku začne, i kdo v hádce raní, oba mají býti trestáni“.
Obrazec této složeniny: i kdo Aa, i kdo Ab, A.
