Gebauer, Jan: Historická mluvnice jazyka českého, Díl IV, Skladba

Gebauer, Jan. Historická mluvnice jazyka českého, Díl IV, Skladba. Praha, 1929.
<<<<<626364656667686970>>>>>
Zobrazit ediční aparát Skrýt obsah

[Generovaný obsah]

skalách“. Věty takové mohou se spojiti leda za prostřednictví věty jiné buď výslovně podané, buď snadno domyslitelné. Na př. „četl jsem, že Aristoteles byl řecký filosof a že orel hnízdí na strmých skalách“; – nebo: „princezna byla zdráva a v studni bylo zase vody dosti“ (domysliti: „konec pohádky vypravované byl, že...“)

Věty v souvětí spojují se (v řeči mluvené) hlasem, jednak totiž větným přízvukem, jednak rozdílnou výškou hlasu.

Že větný přízvuk je pojidlem členu ve větě jednoduché, o tom viz § 60. V souvětí vystupuje přízvuk jako pojidlo jednotlivých vět patrně zvláště tu, kde se vyslovují protivy; protivy tyto vytýkají se důrazem (= přízvukem) a tím zároveň spojují se věty, které k sobě patří. Na př.: starý musí, mladý může (t. umříti) ČMudr. 311; – kdo nepracují, těm maso, kdo pracují, těm hnáty; – ne to je hřích, co jde do úst, ale co z úst vychází.

Jak se spojují věty výškou hlasu, je patrno zejména na konci vět: hlas vystupuje, když má následovati věta, která se má připojiti, a klesá, když věta taková nenásleduje. Na př. když vyslovujeme větu „lékař léčí“ samotnou, klesá hlas při slabice poslední (jako před tečkou: „lékař léčí“'); když však vyslovujeme touž větu v souvětí „lékař léčí, Bůh uzdravuje“, neklesá hlas při vytčené slabice -čí, nýbrž naopak vystupuje. Pro poslouchajícího je tedy stoupání hlasu znamením, že věta následující má se připojit i ku předcházející, – je pojidlem vět v souvětí.

Obojího, přízvuku i výšky hlasové, jsou v souvětích, zvláště ve složitějších, stupně a odstíny mnohonásobné a velmi rozmanité.

Věty v souvětí spojují se grammatickou shodou.

Grammatickou shodou spojují se členové věty jednoduché, viz § 61,– a spojují se často také věty v souvětí. Na př. v souvětí „kůň, který ovsa dobývá, nejméně ho užívá“ shoduje se podmět věty podřízené s podstatným jménem kůň věty řídící v grammatickém rodě (kůň_který..., oboje rodu mužsk.), a shoduje se sloveso téže věty podřízené dobývá týmže jménem kůň v gramm. osobě (kůň...dobývá, gramm. osoba třetí).

Věty v souvětí spojují sce syntaktickou vazbou.

Syntaktickou vazbou spojují se členové věty jednoduché, viz § 62, – a připojují se také v souvětích věty podřízené k větám řídícím. Na př. v souvětí „nevím, co se stane“ žádá syntaktická vazba, aby při slovese věděti byl předmět (věděti_něco), tou vazbou připojuje se věta podřízená „co se stane“ k větě své řídící („nevím“) jako předmět (= věta předmětná), –syntaktická vazba jest pojidlem mezi větou řídící a podřízenou.

Věty v souvětí spojují se větosledem.

Jako je pojidlem členův ve větě jednoduché také slovosled (viz § 63), tak je pojidlem v souvětí také vělosled, t. j. pořádek, jak věty za sebou

 
logo ÚJČ Copyright © 2006–2024, oddělení vývoje jazyka, Ústav pro jazyk český AV ČR, v. v. i.
Vyhledávací program © 2006–2024, Boris Lehečka; Grafický návrh © 2006–2024, Irena Fuková

Vokabulář byl spuštěn před 17 lety, 8 měsíci a 2 dny; verze dat: 1.1.25
Ministerstvo školství, mládeže a tělovýchovy Strategie AV21
Web je podpořen Ministerstvem školství, mládeže a tělovýchovy ČR, projektem č. LM2023062
(LINDAT/CLARIAH-CZ).