záporých týká se nás jenom nī a vzniklé z něho totožné nē. Oboje znamená původně jen zápor; kde se vyskýtá ve významu jiném, zejména spojkovém (= aby ne atp.), tu jest pozdější pojetí příčinou, že se význam jiný objevuje. Na př. ni znamená prostý zápor v ni-hil(um), ni-mirum, quid-ni, vinum ni laudato Plin. Též jen prostým záporem bylo ve větách, jako jest: cunctos rogo, ni velitis ossa mea violare Inser., dokud se zde pamatovalo spojeni původní, parataktické, podle kteréhož jsou zde dvě věty samostatné rogo a ni velitis spojeny asyndeticky, právě tak jako kdyby se řeklo kladně rogo, velitis…; ale složenina parataktická »rogo, ni velitis« pojímána později za hypotaktickou; pojetí toto potřebovalo podřadicí spojky; proto vtištěno ni do úkolu tohoto a bývalý jeho význam prostě záporný změněn ve spojkový – aby ne. Totéž vidi se při ne; znamená zápor prostý: nescio, neglego (nec lego), nefas, negotium (nec otium), necopinatus, neuter, nullus (ne ullus), nunquam atp., crescere ne possunt fruges (m. obyčejného non possunt) Lucr., nisi tu ne vis Plaut., operae ne parcunt t., te obsecro ut ne credas Ter. atp.; a dostalo pojetím hypotaktickým význam spojkový aby ne: hoc te rogo, ne demittas animum Cic. atp.
Vedle jednoduchého ni, ne vyskýtají se záporné výrazy složité, ze kterých během času se vyvinula záporná slovce nová: nōn (staré noenum = ne unum), nemo (ne homo), nullus, nunquam, nnsquam, nequaquam atd. V těchto pak výrazích složitých a nových rozdíl mezi záporem kvalitativním a kvantitativním patrně vystupuje najevo: non popírá kvalitativně, v nullus, nunquam atd. je zápor kvantitativní. Vývoj nesl se tedy v latině jako v němčině tím směrem, že ve výsledku jeví se patrný rozdíl mezi záporem kvalitativním a kvantitativním, a svědectví, kterého tím němčina poskytuje pro psychologický základ dotčeného rozdílm poskytuje a potvrzuje také latina.
Způsoby záporu.
Způsob:
I. Caesar proelio non lacessit, ne timete, non onerate Ov.; a
II. nemo quaerit, nunquam Scipionem ostendi Cic. atp. jsou v latině pravidlem.
III. jest odchylka časů pozdějších: nemini nihil boni facere Petronius; ut nullus non praesumat nihil abstrahere v list. z r. 615; ne nullus nihil audeat auferre iubeo tamt.; v listinách času pozdějšího jsou příklady hojné.
5. Z jazyků románských rozvila se negace ve francouzském nejrozmanitěji. Lat. non dílem zůstalo, dílem pak a většinou seslabilo se v ne (rozdílné od starého ne, které bylo zaniklo a po němž jenom v ni,
