do kterého času budou se báti? Avšak udáním času udává se zde zároveň míra: dokud = jak dlouho = kolik času budou se báti?
Srov. § 49.
92. Věta přívlastková.
1. Věta přívlastková jest věta vedlejší, která vyslovuje přívlastek ke jménu podstatnému své věty řídící. Na př.: Čas, který minul, nikdy se nevrátí.
2. Na větu přívlastkovou tážeme se otázkou takovou, jako na přívlastek (viz § 13). V příkladě našem: jaký (který) čas se nevrátí? (= otázka na přívlastek); odpověď: který minul (= věta přívlastková).
3. Jiné příklady: kůň, který ovsa dobývá, nejméně ho jí ČMudr. 129; špatný vozka, který neumí obrátiti tamt. 75; běda té slepici, na které se jestřáb učí tamt. 301; ještě nebyl v světě ten rod, jenž by trefil každému vhod tamt. 285; jest boží přikázání, aby děti své rodiče ctily; nejlepší je novinka, když zvoní hladovému hodinka ČMudr. 189; neztrácejme naděje, že pravda zvítězí; jakou přízi napředeš, takovou i tkáti budeš ČMudr. 160; (Hus) mínil uraditi sc s přátely o způsob, jak by se měli zachovati k nastávající synodě TomP. 3, 531; mistr Jakoubek žádal naučení, proč by se přijímání zavedenému dle evangelií kladly překážky tamt. 3, 560; byl spor mezi obcí a úřadem podkomořího, zdali podkomořímu příslušelo konati soud tamt. 3, 498;–
pomsta, v niž jsme upadli ŠtítV. 309; který je syn, jehož netreskce otec? HusE. 1, 350; již slušie božie přikázanie oznámiti, jenž jsú cěsta k životu věčnému a bez nichž nenie člověku spasenie tamt. 1, 52; abychom pokorú nahradili onu hrdost, ješto je náš otec v jedné zápovědi nesdržel přikázanie ŠtítV. 306; toho poslušeunstvie, ješto je ctnost, třie jsú stupňové tamt. 221; ukázala jemu (Sibylla císaři Oktavianovi) v slunci pannu, ana drží na ruce syna tamt. 177; chléb s nebe dal s’ jim, an má v sobě všicku rozkoš HusE. 3, 171; co je divnějšieho, než člověčie vykúpenie, jakož učinil jest pán náš Kristus Ježíš ŠtítV. 315; (Kristus) v ten čas, než jest z mrtvých vstal, sstúpil do pekel HusE. 1, 45; nenie toho zvieřete, by přes rok počna svój plod nosilo neporodě ŠtítV. 258; dal jim přikázanie, aby nejedli s dřeva uměnie, dobroty i zlosti HusE. 2, 429; třetie znamenie, že je dospělo maso ku pokrmu, když sě od kosti děliti bude ŠtítV. 261; jest příslovie, že jakýž pán, taký i sluha HusE. 2, 242; křest ducha jest křest, když kdo věře právě v bohu žádá křťen býti tamt. 2, 233; také otázka jest, slušie-li přisahati na stvoření tamt. 1, 103; ráčil jest nám Pán dáti příklad, kterak, kdy a proč máme sě modliti tamt. 1, 135.
