chléb má rohy, nouze nohy tamt. 167 (= společný přísudek); kočka myší nenechá, liška slepic a vlk ovec tamt. 223; po bouři bývá jasno a po jasnu mračno tamt. 197; mysli často na přítele, ale častěji na nepřítele tamt. 235; nehled na psa, ale čí pes tamt. 166; nescházejí se hory s horami, ale lidé s lidmi tamt. 265; vlk změní srst, ale ne povahu tamt. 223; ponoukej ruce k dílu, a ne hubu k jídlu tamt. 295; –
přítele tajně napomínej a zjevně chval tamt. 232 (= společný předmět); cizí proso oháníš a tvé vrabci zobou tamt. 272; –
na bílý chléb máslo, na černý hlad tamt. 189 (= společné příslovečné určení, jen jeho část); –
dobrá (jest) psu moucha, chlapovi řepa tamt. 189 (= společný doplněk); – řídko dobré maso dvakrát vařené a přítel dvakrát smířený tamt. 236; –
sobě a ne zlatu hanbu činí, kdo je k olovu rovná tamt. 109 (= společno členů několik, zde přísudek a předmět); domácí chleb, plátno a rozum nejlepší tamt. 203; svá vlast každému nejmilejší a mně má tamt. 226; zmek močidla nezůstane ani žába tamt. 222; ranní setí často zmýlí a pozdní vždycky tamt. 135; (manželství) i móž býti i má býti tělesná milost ŠtítV. 38; tomu řiekám někdy uměnie a někdy viděnie tamt. 257; ne bóh ť zlého nevelí, ani jeho anjelé světí tamt. 154; nenie ť moc odjinud, jedné od boha tamt. 232; ukaž se před lidmi velebně, ctně, v rúše dobrém... tamt. 230.
II. Souvětí podřadné.
81. 1. Souvětí podřadné jest, kde v jednotu souvětnou se spojují věty s jedné strany vedlejší, s druhé strany hlavni; viz § 72 č. 2.
2. Věty jednotlivé v souvětí podřadném jsou dílem říd´ící, dílem podřízené (viz § 15).
Věta hlavní je tu vždycky řídící. Na př. v souvětí „přijde čas (A), že se zeptá zima, cos dělal v létě“ jest věta první (A) hlavní a řídící.
Věta vedlejší je tutéž vždycky podřízená, někdy pak podřízená a spolu řídící. Na př. v souvětí právě uvedeném je věta třetí věta vedlejší a podřízena větě druhé; věta druhá pak sama je též věta vedlejší, je podřízena větě první (A) a je spolu řídící věty třetí.
3. Věty v souvětí podřadném pojí se smyslem a jinými pojidly k sobě vespolek a tím spojují se v jednotu vyšší, v jednotu souvětnou.
Na př. v souvětí právě uvedeném „přijde čas (A), že se zeptá zima (že Aa), cos dělal v létě (co Aaa)“ pojí se nejprve Aaa v jednotku s Aa, a tato jednotka pojí se dále s A v jednotu souvětnou; obrazec toho spojení:
A, že Aa, co Aaa
