přítomnosti A. Děje M a N jsou povahou svou patrně nesoučasné – M se děje nutně dříve než N –, a případy, jak se za sebou mohou sbihati, lze znázorniti takto:
(minulost) | ←A→ | (budoucnost) | |||
I. | M | N | |||
II. | M | N | |||
III. | M | N | |||
IV. | M | N | |||
V. | M | N |
To jest:
1. Děje oba jsou v minulosti: »vojsko vytáhlo do pole a zahnalo nepřítele«. Tu když zkracujeme, vyjadřujeme děj M přechodníkem minulým: »vojsko vytáhši do pole zahnalo nepřítele«.
II. Děj M jest minulý, N přítomný: »vojsko vytáhlo do pole a zahání nepřítele«. Tu klademe M ve větě zkrácené též do přechodníku minulého: »vojsko vytáhši do pole zahání nepřítele«.
III. Děj M jest minulý, N budoucí: »vojsko vytáhlo do pole a zažene nepřítele«. Také tu klademe M ve větě zkrácené do přechodníku minulého: »vojsko vytáhši do pole zažene nepřítele«.
IV. Děj M je přítomný, N budoucí: »vojsko táhne do pole a zažene nepřítele«. Tu nezkracujeme.
V. Děje oba jsou v budoucnosti: vojsko vytáhne do pole a zažene nepřítele«. Tu když zkracujeme, vyjadřujeme děj M přechodníkem budoucím (t. j. přechodníkem přítomným slovesa dokonavého): »vojsko vytáhnouc do pole zažene nepřítele«.
V jiném příkladě by bylo, dejme tomu, M = »pracovati« a N – »po práci odpočívati«. Tu bychom měli věty.
I. »pracovali jsme a po práci jsme odpočívali«, zkrác.: »pracovavše odpočívali jsme«;
II. »pracovali jsme a po práci odpočíváme«, zkrác.: »pracovavše odpočíváme«;
III. »pracovali jsme a po práci budeme odpočívati«; zkrác.: »pracovavše budeme odpočívati«;
IV. »pracujeme a po práci budeme odpočívati«,– tu nezkracujeme;
V. »budeme pracovati a po práci budeme odpočívati«, zkrác.: »popracujíce (n. práci vykonajíce) budeme odpočívati«.
Tak bývá i v jazyku starém. Na př.: Ježiúš skončav svú modlitvu k svým sě apostolóm vráti Hrad. 80ᵇ (děje M i N minulé); tehdy vzemše radu kúpichu jedno pole t. 88b; oni uzěěvše divili sú ť sě ŽWittb. 47, 6; dcery sionské chodily zdvihše hrdla Štít. ř. 91b; a přišed zvěstoval jest Koř. Efez. 2, 17; žena světlo zažehši duom zpřevracela ChelčPost.
