Vyskytují se v době staré, v nové pak skoro jen v jazyku spisovném a jsou dvoje, kongruentní (spojité) a nekongraentní (nespojité) n. absolutivní.
Byly probrány výše v §§ 364 a 30S č. 3, zde bude o nich řeč ještě jednou, pro přehled úhrnný.
371. Vazby kongruentní.
1. Ve vazbách přechodnikových kongruentních jest přechodník souřadným doplňkem své věty a v gramatické shodě s jejím podmětem nebo předmětem. Na př. »(já) sedě píšu« (já ͜sedě, přechodník sedě je doplňkem věty, táhne se ku podmětu jejímu »já« a je v nom. sing. a v masc. jako týž podmět);– »(já) sědna napíšu« (já ͜sědna); – »(já) sěd napsal jsem« (já ͜sěd):– »(ty) činíš sě nevěda (ty ͜nevěda); – »vizu tě ležiec« (tě ͜ležiec) atpod.
Zde všimneme si zvláště těch vazeb, při nichž podle § 370 č. 1 a 2 lze mluviti o zkracování vět. Jejich hlavni způsoby jsou tyto: sedě píšu, sědna napíšu, sěd napsal jsem.
2. Pravidla o zkracování vět přechodníkem vazbou kongruentní jsou:
I. Přechodnikem krátíme jenom takové věty, které mají společný podmět. Na př. ».stařec nesl břemeno a (stařec) klesal«, nebo »stařec klesal, když (stařec) nesl břemeno…«, zkráceně: »stařec nesa břemeno klesal«. Tak je pravidlem v jazyku starém i novém.)
Spojka (a, když…) zkrácením odpadá.
Někdy však nelze krátiti ani vět s podmětem společným, když totiž smysl tomu brání. Na př. a) »modli se a pracuj« nelze zkrátili v b) »modle se pracuj« nebo »modli se pracuje«, poněvadž smysl v b) byl by jiný, než je v a).
II. Dále hledíme k tomu, jsou-li děje vět současné či nesoučasné.
A. Když jsou děje současné, zkracujeme přechodnikem přítomným slovesa nedokonavého, nechť jsou oba děje současné a) v minulosti, nebo b) v přítomnosti, nebo c) v budoucnosti. Na př. děje jsou:
a) současné v minulosti:
stařec nesl břemeno a klesal…,
stařec klesal, když nesl břemeno…
= zkrác.: stařec nesa břemeno klesal; –
b) současné v přítomnosti:
stařec nese břemeno a klesá…
stařec klesá, když nese břemeno…,
= zkrác.: stařec nesa břemeno klesá; –
