sta ť sě mu (Filotovi) dobrá příhoda: udeří jej (Neguzara) v helm po vrchu, až jiskry vysoko zprchú; neudeřil bieše lehcě, pojide meč z helma skřěhcě; ješťe bieš̕ ruky neotrhl, kterúžto sě bieše zavrhl, tak ho bieše dosáhl krutě, ruku mu po loket utě AlxV. 1685 sl. (náleží snad sem a snad je plqpf. z příčiny jiné); tehdy křižovníci do Čech přišli biechu, ti nad židy moc papežovú jmějiechu DalC. 86 (též).
4. V češtině nové vyskytá se plusquamperfektum někdy v usu spis., a dílem také v nář. mor.: na vesno sem to był kúpił a už sa to potrhało BartD. 1, 192; dyž býu něco pojed, ptáu sa hospockého t. 351 (hodsl.); tož tam, jak setu býu pravíu, býu ten pokuad t. Na místě jeho bývá častěji perfektum.
c) Futurum.
347. 1. Bývalé futurum jednoduché, sigmatické, nedochovalo se do slovanštiny historické plné, nýbrž jen nepatrný jeho zbytek: v stsl. v part. byšę futurus (kontaminaci také bêšę m. byšę), slož. byšąšte-je a též byšęšte-je τὸ μέλλον, v č. v adjektivu probušúcný. utvořeném z probyšúcí a založeném tedy na part. fut., jež i pro češtinu třeba předpokládali, *probyšě, *probyšúc- = stsl. -byšę, -byšąšt-. V. Hist. Ml. III, 22, 66 sl.
2. Ztráta futura jednoduchého nahrazuje se v češtině historické jednak praesentem sloves dokonavých, jenž má význam budoucí – v. § 340 č. 2–, na př. přinesu, jednak slovesnými výrazy opsanými. Ty jsou utvořeny ze slovesa budu nebo chcu nebo jmám a infinitivu, na př. budu nésti, chcu nésti, jmám nesli, a ze slovesa budu a partie. -lъ na př. budu nesl.
a) Děj v čase budoucím se končící vyjadřuje se praesentem sloves dokonavých; na př. odnesu, přiberu atd., vždy tak po celou dobu historickou.
b) Složeni s budu (budu nésti atp.) jest jen při slovesích imperfektivních a vyslovuje tedy děj v budoucnosti trvající; na př.: hospodářstvie budu vésti NRada 761; chudý člověk bude řéci Hrad. 127b; člověk bude sě přídržěti ženy své ŠtítV. 47; milovati tě budu ŽKlem. 17, 2; budu psáti, budu čisti, budu nositi Us. nč. a tak pravidlem.
Zvláštnost: když bude potřebno býti Baw. 126; bude-li to býti, že obrové k nám přijíti mají skrze les neb hory, za jisté to věřte mi t. 261.
c) Složeni se chcu vyskýtá se jen v usu starším při slovesích imperfektivnich i perfektivních, chcu nésti, chcu přinésti atp. Je to vlastně chcu + infinitiv předmětný = volo portare; chtieti tu však skleslo s významu reálného velle ve význam formální a chcu (praes.) s infin. stalo se perifrasí futura. Na př.:
dáš-li mi svój rod znáti, chcu já na tě lépe tbáti Mast. 401; (chcete-li) pravdu zvěděti, jáz vám ju chcu pověděti AlxH. 11, 16; dokavad chceš
