aby ráčil mě bičovati chtěj já nebo nechtěj Kruml. 100b; chtěj já neb nechtěj musím činili tvú vóli Troj. Výb. 2. 123.
V du. a plur. je imperativ osoby 2. spolu výrazem pro osobu 3.; na př.: buďte nám dáni sedm mužóv dentur Kladr. 2. Reg. 21, 6; (židé) mají Mojžieše i proroky, slyšte jich EvVíd. Luk. 16, 29, EvSeitst. tamt.; jinde obyčej mají ženy choditi do kostela…, tam (v Egyptě) toho nenie obyčeje, než doma se ženy modlte KabK. 35ᵃ.
V I. os. du. a pl. jedna (»první«) osoba vyslovuje napomenutí nebo vybídnuti sobě a spolu také osobě »druhé« nebo několika osobám »druhým« a je tu tedy význam napomínací (hortativní), vybízecí.
3. Imperativ klade se ve významu kondicionálním a koncessivním. Na př.:
leč vy sě modlte, leč nic, co vaše přirozenie nese, to sě vám stane Pass. 291; leč buď v teple, leč na mrazě Mast. 179; vždy mni to, byť sě nedostalo (= že by se mohlo nedostávati), leč měj mnoho, leč měj málo Vít. 64b; nebud zbožie u kostela, a nenalezneš k ňemu kniežka HusE. 2, 81; nedaj bohu dobrého jitra, ani jdi do kostela do roka, nic jemu neřkú (páni); a chyb u desk v přísaze jednoho slova, ztratí při, bud jistě spravedlivý; a pak lži, jakož chce, laj, jako chce, a neuměj páteřě, nic jemu neřkú ku pomstě t. 1, 149; rytieřský člověk každý pojmi sobě ženu jakéhokoliv řádu, muož jie věno dskami klásti VšehK. 311b; peklem jim hroz nebo pěkně jich pros, nic při nich nezpravíš Br. Zikm. 473; mluvte o válce, kdo co chtějí, rady jsou daremné t. Zikm. 626; daj jie (smrti) kúry nebo husi, každý v hoři býti musí Vít. 34ᵃ; volej ve dne v noci, mne se nedovoláš Erb. Pís. 192.
Sem patři rčení a) stůj co stůj, t. j. kde imperativ kladný je položen dvakrát a spojen slovem významu vztažného, – b) chtěj (nebo) nechtěj, t. j. kde k imperativu kladnému je spojkou nebo i beze spojky připojen stejný záporný, – a c) měj, kolik chce.
Na př.: stůj co stůj, dělej co dělej Us.; dělej ty co dělej, předceť jest to veliké štěstí: míti! Kom. Zikm. 625; čiň co čiň, jen když je k platnosti ČMudr. 286; pomoz co pomoz, jen když je k platnosti t.; i mluvme my co mluvme proti této forem vládě, na konec přece vyznati musíme, že ona za štěstí se pokládati musí Palacký (Hlasové o potřebě spis. jaz. 40); již obrať kam obrať, neuslyšíš než žalobu Zámrsk. 1213; obec, vem kde vem, na ty hory nakládati musejí Dač. 2, 209; (my řezníci) z dobytka vem kde vem dáváme (daň) WintObr. 2, 288 (z r. 1616); ani jeho (neštěstí) nelze ujíti, bydli jakž bydli Tkadl. Výb. 4, 1, 625; buď očkoli bud póhon VšehK. 11a; všecko zajímati, bud čiež buď t. 217b; buď hajtmanem ktožkoli bud, purkrabím nejvyšším hnúti nemóže t. 17ᵃ; nedbáte, staň se zemi jak staň, leda vy svou vůli vyvedli ArchČ. Zikm. 481; –
