k kříži Hrad. 41ᵃ, k kvílení Br. Isa. 22. 12, atp. – c) Někdy tu splývá k-k- a psáno jen k-, na př.: vedú jej kayphaſſowy Vít. 50ᵃ (t. j. Kajfášovi m. k-Kajfášovi), ten kazdy sěči umný AlxV. 1671 (t. j. každý, m. k-každéj), kralowy přijeli Mill. 8ᵃ (t. j. královi, m. k-královi); nč. dial. šil (šel) Kolhajom, Konečnymo, kmotře BartD. 2, 287 (zábř.) a podle toho i šil Motekovit. – d) Ze psaní tohoto, k- místo náležitého k-k-, vzniká zvratnou analogií psaní k-k- místo náležitého k, na př. k k ním KolČČ. 25ᵇ (1543), k k ní t. 65ᵇ (1545). – e) Když výraz ke k patřící se začíná samohláskou, dlouží se někdy tato, srov. Hist. Ml. I, 92, 233 sl., a je tedy k-á- z k-a-, k-ó- a dále k-uo- a k-ů- z k-o- atd.; na př.: k aapoſtolom Hrad. 75ᵃ, Krist. 80ᵇ, ML. 98ᵃ, k aabramovi Ol. Gen. 12. 1, k ooku Jid. 84, k ootczy Hrad. 19ᵃ, k uotci Pass. 347, k ůtci Vít. 39ᵇ, k uohni t. 8ᵃ, k uosobě Kruml. 3ᵃ, k oohlubny Otc. 185ᵃ, k oorliczi Koř. Zjěv. 4, 7, k óbmytí HusPost. 109ᵃ, k óbyčejóm t. 31ᵃ, k óslavě t. 64ᵃ, k uutieſſenyu Hrad. 35ᵃ, k účedlníkóm HusPost. 64ᵇ, k uvſlyſſeny OlMüllKáz. 618. – f) Znění ku je jenom v češtině a polštině. Bývá v stč., když příslušný následující výraz se začíná s p- slabiky nejerové, řidčeji před retnicemi b-, v-, a velmi zřídka a většinou až v textech pozdějších také před hláskami jinými.
2. Předložka k, ke, ku pojí se s dativem.
3. Dativ s k znamená směr, t. j. vyslovuje, ke kterému předmětu děj směřuje, nebo podle kterého předmětu a jakoby směrem k němu něco určujeme. Směr je vlastně při pohybu v prostoru; ale u významu přeneseném rozumí se také jindy a mění se podle smyslu věty také ve význam cílový, ve význam míry a ve význam účelový. Význam všeliký vyplývá ze souvislosti, z větného celku; ale hlavně tkví ve slovese, někdy ve jméně podstatném a přídavném, a výraz k s dat. vztahujeme podle toho ke slovesu nebo ke jménu podstatnému nebo přídavnému. Příklady:
jíti, přijíti… k komu, vrátiti, vésti, přivésti, přistúpiti. .. (koho) k komu atp. Na př.: také k ženám dieše) Vlastin list DalC. 11, skrzě to k hanbě dojdeš Otc. 277ᵃ, ke dveřóm přišed ML. 111ᵃ, že jim (pánům) šlo k svědomí, že by druhdy zle dávali (podací) HusE. 1, 427; (světec) zlé navracováše k zdraví Otc. 376ᵃ; k jednéj lípě jej (knězě) přivedú DalC. 34; také mohla by ta síla k mečiu přistúpiti t. 50; k téj (lípě) knězě přivázachu t. 34; k tomu mužiu kóň přiskočiv t. 5; až sě Styr k ňemu přibra t. 20; k tomu jiu jejie zlob připudi t. 27; nalezše ucho k hlavě přičinichu t. 31; tak ucho přicěle k hlavě t. 31; posáh Přemysl k lýčeniej kabeli DalJ. 5; (sv. Prokop) k zdraví pomáháše Hrad. 8ᵇ; –
střieleti, kloniti, měřiti (čso) k čemu: (král káza) svým rytieřóm k ňemu střéleti OpMus. 16ᵇ; naklonil ucho své ke mně mihi ŽKlem. 114, 2; (Straba) jě sě k hlavě jiú (uříznutých uší) měřiti DalC. 20; –
