Gebauer, Jan: Historická mluvnice jazyka českého, Díl IV, Skladba

Gebauer, Jan. Historická mluvnice jazyka českého, Díl IV, Skladba. Praha, 1929.
<<<<<373839404142434445>>>>>
Zobrazit ediční aparát Skrýt obsah

[Generovaný obsah]

klaněnie móž býti) skutkem i řečí HusE. 1, 72; nařízení díl z boha díl z lidí pošlá Br. Z. 544; –

b) zboží, čest není bez práce; by jej čsti, múdrosti učil AlxV. 129; Darius by pokladem, lidmi silněji tamt. 948; češt, sbožie strativše tamt. 1906; všie šlechty přšdsi, dědici tamt. 1300; v horách, v dolech vody hladav AlxM. 90; svázavše jim ruce, nohy Kat. v. 2213.

Tu mnohdy je asyndeton ustáleno; na př.: ve dne v noci Us. nč.; což mu kázal ve dne v noci Kat. 45; vinař ve dne v noci kvasí WintObr. 2, 267 (z r. 1610); chtěj nechtěj, pán nepán, volky nevolky Us. nč.; Menhard z Hradce rád nerad nacházel se u vojště Táborském TomP. 4, 423.

2. Když členů takových jest více než dva a patří k sobě ve smyslu spojky a (viz § 75 č. 2), bývá spojka obyčejně jen mezi členem posledním a předposledním nebo mezi členy posledními. Na př.: Lvov, Krakov a Varšava jsou města polská; – toť mi bude k radosti, k chvále a k zvelebení Br. Z. 523; – tato pokorná předmluva pozdvihuje viery, posiluje naděje, zapaluje lásku, tiehne k poctivosti, vede k následování otcě, pudí ku pokořě, zove syny k milosti a učí je otci (bohu) dieky vzdávati a učí, což kolivěk jest potřebie HusE. 1, 319.

Někdy se spojka opakuje. Na př.: milík, jenž ji (duši) svuodí s dobré cesty, ono pýchú, ono lakomstvím, ono rozkoší těla, jest diábel GestaBř. 67ᵇ; (hříšník) jakž kolivěk uslyší, ano mu někdo chce v tom (t. v hříchu) překaziti, ihned neb sě lekne, neb zamútí, neb hněvá HusE. 1, 247; móž ji (službu boží = milování dobra) člověk naplniti i u povětří i na moři i v žaláři i v kládě, i chudý i nemocný i nahý tamt. 2, 248; kdy jsme tebe vídali lačného neb žíznivého aneb hostě nebo nahého nebo nemocného nebo v žaláři? Br. Z. 563.

Toto spojeni se zove polysyndetické.

Někdy však nebývá spojka nikde žádná (= spojeni asyndetické); na př.: viděli jsme tě lačného, žíznivého, nemocného.

O větách oznamovacích, tázacích, podmiňovacích (přacích) a rozkazovacích.

Věty samostatné (hlavní) liší se podle toho, jaký obsah myšlenkový se v nich podává, zdali totiž tvrdící oznámení, či otázka anebo podmínka (nebo přání), anebo rozkaz, – a s této stránky rozeznávají se věty oznamovací, tázací, podmiňovací a rozkazovací; srov. § 16.

Věta oznamovací.

1. Věta oznamovací vyslovuje soud (kladný nebo záporný) způsobem tvrdícím. Na př.: přítel mi poskytl pomoci; přítel mi neposkytl pomoci.

2. Sloveso věty oznamovací jest v indikativě: poskytl (= poskytl jest).

 
logo ÚJČCopyright © 2006–2022, oddělení vývoje jazyka, Ústav pro jazyk český AV ČR, v. v. i.
Vyhledávací program © 2006–2022, Boris Lehečka; Grafický návrh © 2006–2022, Irena Fuková

Vokabulář byl spuštěn před 15 lety, 10 měsíci a 11 dny; verze dat: 1.1.21
Ministerstvo školství, mládeže a tělovýchovyStrategie AV21
Web byl podpořen Ministerstvem školství, mládeže a tělovýchovy ČR, projekty č. LM2018101
(LINDAT/CLARIAH-CZ) a LM2015081 (RIDICS).