při slovesích passivoreflexivních, t. j. při perifrasích reflexivních, jimiž se vyjadřuje passivum jazyků jiných, na př.: díti se fieri, povídá se narratur, čte se legitur;
při reflexivech nevlastních, kde sloveso je přechodné a předmětem jeho sám podmět, na př. chválím se, ale tu bývá také tvar silnější, chválím sebe;
kromě důrazu, na př.: lidé mi (ti, mu) děkují, volám tě, hovím si, škodím si.
V nářečích bývá dat. mi i v důraze; na př.: nebudeš, má miłá, nebudeš mojina, tobě otec nedá, mi cełá rodina BartD. 1, 25 (zlin.).
2. Tvarů silnějších se užívá pod důrazem a po předložkách; na př.: lidé děkují mně (tobě, jemu), hovím sobě, spoléhám na něho, chválím sebe, na mne, za tebe, proti sobě.
V jazyku starším bývá tvar slabší, kde nyní je pravidlem tvar silnější; na př.: jižto zlosti mluvie na mě super me ŽKlem. 34, 26; u mě úſal jest in me t. 90, 14; já v tě úfal sem t. 20ᵇ; kto v tě sílu vlúdil DalC. 49; Juda, tě budú chváliti bratřie tvoji Ol. Gen. 49, 8; tě já chci v své knihy zapsati Tkadl. 2, 72; jsi-li syn boží, uzdrav sě i nají ML. 105ᵇ; člověk urobil sě i vše své plémě Štít. ř. 211ᵇ; nemiloval boha viece než sám sě Alb. 93ᵇ; pro se samého Kladr. Přísl. 16, 4; pro se a pro úřad svuoj VšehK. 81ᵃ; máme jiné jako sě milovati ŠtítV. 3; snáze jest uviniti mě, než samého se Chelč. Výb. 2, 605. V jazyku nynějším zachovává se starý způsob již jen při zájm. tě a jen v některých výrazích předložkových, na př. za tě, na tě Us., za ťa, pro ťa, o ťa BartD. 1, 23 (zlin.). Srovn. III, I, 474.
3. Gen. sing. 3. osoby má tvar silnější u významu possessivním a pod důrazem, jinak tvar slabší; na př.: dům jeho, jeho se nebojím, do něho, – bojím se ho.
V jazyku starším bývá ve významu possessivním někdy také tvar slabší jʼho, ho-, na př.: by jho dušě nešla tady anima eius ApŠ. 56; jho daři svD. 88; po jho smrti Hrad. 23ᵇ; počnúc ot Přěmysla krále, kak ho syn kak vnuk na mále sě jsú sbyli na sem světě (ho syn = filius eius) Jid. 14; jímž sě mysl ho nic neskrúti AlxB. 3, 24. Srov. III, 1, 474.
V nářečích bývá tvar ho i v důraze: ho sa já nic nebojím BartD. 1, 24.
V 3. os. plur. byl původně tvar jediný, jich, ve významu všelikém; na př.: jich mysl svD. 50, hřiech jich úst řěč rtóv jich ŽKlem. 43ᵇ; na jich koních DalC. 10; jich oltářě zbořil Pass. 303; jichže nectili ŽWittb. Deut. 17. Slabikou je- analogií přidanou vznikl z jich tvar další jejich. Vyvíjí a ujímá se pak i rozdíl významový mezi jich a jejich: ono jest genitiv významu všelikého, toto possessivniho; a tak je dosud. Srovn. III, 1, 481.
