51ᵃ; abyste spravedlnosti vašě nečinili přěd lidmi Koř. Mat. 6, 1; modlte se Bohu Hospodinu vašemu Br. Ex. 10, 17; že by Valentin úrazem na jeho dobré pověsti narčen byl KolAO. 21ᵃ (1508).
4. Reflexivum svój bývá místo jiného zájmena possessivního; na př.: král počě prositi (sv. Lupa), aby mu svú vinu odpustil Pass. 474 (m. jeho); (bóh) vešken svět pro neřád svój vodami byl potopil (m. jeho) BrigF. 148ᵇ; svú vinu jemu v lepšie obrátil List. 1402 (m. jeho); (král) pusti je (vězně) do svých vlastí Comest. 170ᵃ (m. jejich); vyjití Abrahama z vlasti své Br. Gen. 11 nápis; jako když by kto někomu dával dary, aby zabil syna svého Brig. 13 (filium suum, odchylka již v lat.!).
5. Svój znamenává příslušnost (= lat. proprius, něm. eigen, gehörig); tu není vázáno podmětem slovesa finitního, nezávisí na něm. Na př.:
přihlásím se svým časem Us.; svoji k svému Us.; v svój čas ten host drahý také nás odzove Štít. uč. 205ᵃ; by sě také svým časem k modlitbám neuprázdnil t. 52ᵃ; dřěvo, ješto… ovoce své dá v čas svój fructum suum tempore suo ŽWittb. 1, 3; ten člověk téj řěči svój čas uhledav AlxBM. 2, 32; Bessus chtě, by svój čas uhledal t. 5, 15; dával jim pokrm časem svým Br. Z. 348; králová svú hodinú, málo obač lepším časem, snad lépe řku svým nečasem syna porodi JirDrk. 13 sl.; rozmysli sě, kterak by to právě a podobně učinili, tověz svým miestem a svým časem Kruml. 235ᵇ; (židé) komonstvo na svých miestech zpósobili opportuno in loco Ol. 2. Mach. 15, 20; aby postála ta světská marnost svú malú chvilku ŠtítMus. 59ᵇ; znám ť se, že své dni nebyl sem živ dobřě Brig. 159; což cizí nepojechu, to vše po nich svoji (t. domácí) vzěchu AlxV. 145; svoji sě psi hryzte a ciuzí nepřistúpajte DalC. 85; mezi své přišel a svoji ho nepřijali Br.; svoji o ňem (Alexandrovi) nepodbachu AlxV. 133; aby svój své pole žal a srpu v cizí žeň nevpustil Hilar. 13ᵃ; po heslu na vojně svoji se poznají Kom. Z. 349; nenieť nic tak protivného jakž nepřiezn člověka svého AlxV. 105; nestatečná rada jest, gdež spadne ta přěvada ve čsti od svých vlastních ludí AlxBM. 7, 30; některého (t. panošu) svój pán volá AlxV. 2444; břiemě bude každému řěč svá Pror. 72ᵇ; každá mysl neřádná jest svá muka ŠtítV. 111; budeli-ť sě nelíbiti své štěstie Vít. 80ᵃ; hněv, nenávist, svá nesmiera, ty jsú sě již rozplodily Vít. 2ᵇ; datlovi svůj nos nepřekáží Přísl.
6. Svój mívá význam vespolnosti; na př.:
a viec byšta svá přítele, ten stařec s svatým Pemenem Otc. 226ᵃ (přejeme si – přietelé svoji); (Pilát a Herodes) byla svá nepřietele ROl. 71b; vypoviedámy, aby (soupeřové) svoji dobří přietelé byli a u pravý mír vstúpili ListJHrad. 1388; Pilát s Herodem… nepřietele svá veliká biešta Krist. 98ᵇ; Pilát s Herodem se smířista a jako dřieve přietele svá bysta Hrad. 86ᵃ; nám saměm pro svú libost jsú míly věci světské Štít.
