Počínají se příkladi světští z kronik římských
Doroteus císař ustavil za zákon, aby synové otce i máteř v jich núzi podepřeli anebo jim v jich núzi pomáhali. Bieše tehdy toho času v císařství jeho některaký rytíř, maje ženu svú, s nížto syna porodil. I jel jest ten jistý rytíř v jízdu do daleké vlasti i jat byl i silně okován. Ihned, jakž se to stalo, psal své ženě i synu svému, aby jej vypravili. Žena to uslyševši, tak velmi plakala, až i oslnula, všecka jako mrtva byla. Tehdy syn řekl své mateři: „Chci jeti k otci svému, abych jej vypravil z vězení.“ Odpovědě jemu mátě a řkúc: „Nepojedeš, protože si jediný syn mój a radost duše mé a mohloť by se přihoditi též tobě, jako otci tvému. Chtěl by ty raději otce odtomného, jehož doma není, vypraviti, nežli máteř přítomnú domácí krmiti? Kterakžkoli [1v]číslo strany rukopisuty jsi syn mój otce svého, však s’ z břicha mého vyšel. Já jsem doma, ale ne otec tvój. Protož konečně pravím to, že nikakež ode mne nemáš odjíti.“ Odpovědě syn, a velmě múdře: „Kakžkoli syn tvuoj sem, však otec mój prvnější jest příčina porodu mého nežli ty. Otec mój jel jest v jízdu do daleké vlasti, ale ty doma si; on jat a silně okován, ale ty si prosta; on jest mezi rukama nepřátelskýma, ale ty mezi přátely prostě chodíš; on zavřen, ty prostě chodíš; ty si slepa, on nevidí světla, řetězy trpí. Protož k němu chci jeti a jej vypraviti.“ A tak se stalo.
Z toho příkladu vejklad nebo rozum duchovní jest tento:
Najmilejší! Tento císař jest nebeský Otec, jenž ustavil zákon, aby synové ctili i zpodpierali v núzi své rodiče, totiž otce i máteř, a ve všem jich poslúchali. Ale kto jest ten rytíř, otec, a kto mátě? Zajisté otec Kristus jest, jako se píše v pátých knihách Mojžíšových: „Zda on není otec tvój, jenž vládne tebú a učinil i stvořil tě?“ Viete li, když
