každý člověk nemocný nábožně od kněze přijieti na znamenie, že, jakož olej celí rány a jich bolest oblehčije, takéž milosrdenstvie božie, jež se olejem znamenává, celí naše duchovnie rány, bez nichž nemóžem pro naši nestatečnost vyníti z boje tohoto života pracného. A té milosti tiem poslušenstvím zaslúžíme, když poslušni jsme přikázanie kostelnieho. A znamenitě tu svátost nemocný člověk, ješto nemóž již pracovati jiným pokáním, má přijímati; neb což se móž člověk káti pracije, jsa zdráv, toho by měl pokáním a dosti učiněním pozbývati; a což nemóž, tomu slušné jest žádati milostivého odpuštěnie. Protož velmě j’ potřebná svátost olej svatý, slušně ji s velikú žádostí milosti božie přijímati; a buoh chudých žádost rád uslyší, a kto j’ chuzší, než nemocný? A pakli by netbáním kakým neb odkládaním kto zameškal tu poslední svátost, byl by zbaven té milosti, že by jemu mnozí hřieši tak snadně nebyli odpuštěni, ale mosil by za ně trpěti těžko.
Ta svátost nezóstavuje v duši onoho znamenie vláštieho, jako křest neb biřmovánie, aneb řád kněžský. Protož ktož se zhojí nemoci, v níž jest tu svátost přijal, opět, když nemocen bude, má ji přijieti; neb opět živ jsa v světě, bez hřiechu vyníti nemóž. A také, když kto dlúhú nemocí leží snad přes rok, móž opět tu svátost vzieti; neb ač jest táž nemoc, ale když se j’ pohoršil, polepšiv sě dřéve, jest jako druhá. Ktož by potratili řeč, a žádavše dřéve té svátosti, mají jim dáti ji; ale ktož nežádá, ač ho i napomenú, nemá jemu dána býti. A také zdravým, ač je chtie i zbýti, nemá dána býti; neb v nich nenie nemoci tělesné, ješto duchovní znamenává; a dřéve sem řekl, že každá svátost z toho, že j’ ustavena, zbavuje hřiechóv, a z podobenstvie tělesného, v němž se děje, něco duchovnieho k tomu podobného znamenává.
Netolik také svátostí sedmerú hřiechóv pozbýváme, ale
