žalostná smrti! Pevně j’ to uloženo, nemóž se to nikakež proměniti, již mi jest umřieti, již slyši hlas smrti, ana volá, jako radujíc se, a řkúc ke mně: „Tys syn smrti! Ani sbožie, ani který dómysl, ani přietelé, ani kteří známí aneb věrní tovařišie mohú tě z mú rukú vyprostiti.“ Konecť jest přišel, přišelť jest konec, ustavenéť jest, mosíť býti naplněno! Ó, hospodine, i muši umřieti, nikakež jest tomu minúti nelze, tak skóro moši s tohoto světa! Ó, hrozná ukrutnosti nemilostivé smrti, ba pohověj, boha dle pohověj mé mladosti, pohověj věku ještě nedospělému, nebuď ke mně tak ukrutna, ani mne vschopuj tak z nedojiepie s tohoto světa!“
A když to uslyše tovařiš jeho jeden z múdřejších, vecě k němu: „É, milý brachu, ne tak sobě teskni; tatoť řeč tvá nelíbí mi se. I zdali nevieš, ež smrt nesbierá ni starého, ni mladého, ni chudého, ni bohatého, se všemi se obierá zajedno. Nebojí se bohatého neb mocného, ani se stydí chudým, aneb když mdlého zetře, ani jí ostojí najsilnější. Nenie jí mrzek starý, a nad mladým sě také neslituje; nie, pravdu řkúc, velím jich viece potře dřéve, než dojdú starosti, nežli dá dojíti plného věku. I zdalis mněl, byť jen samého tě smrt nenalezla, aneb nesměla se pokusiti o hliněný přiebytek tvé duše? Zdali i proroci jsú nezemřeli? Protož ne tak sobě teskni; ale obrať se k bohu, čiň pokánie, želej, cožs zle činil a cos obmeškal. Dobrotivýť jest buoh, budeš li i na skonání beze lsti želeti zlého a žádati milosti jeho, ještěť bude dobře. Toť jsú veď nemúdří, ješto byvše živi zle po vše své dni, i želejí, že jim jest nebyti živu, aby vždy zle mohli činiti, ale že jsú zle živi byli, toho neželejí. A protož ty neželej, ež máš umřieti; ale želej, ežs se nepřipravil k smrti, byv po vše dni své mladosti a své síly živ netbavě spasenie svého.“
K tomu ten nemocný odpovědě: „Ó, mój přieteli, což ty mluvíš, abych sě kál, abych
