jest jednostajný hřiech přirozený, byla by také smrt jednostajná. Ale jeden hřeší jinak, než druhý skutečným hřiechem; a s jednoho buoh chce zde snieti některú vinu, a s druhého v čistci, protož zde jeden těžší trpí smrt než druhý. A také toho neodmlúvám, že jednomu chce dáti snad odplatu většie pokory; protož naň viece i přepustí. A to jsú vše boží súdi tajní. Ale nebuď nám dosti na tom, ežť jest tak dobrý buoh, ež jest to zpósobil, ež i smrt naše zbavuje nás hřiechóv některých; nebť to jen těm činí, ktož umějí umřieti; ktožť neumějí, ještěť jim jich móž přičiniti těžkost smrti. Budú liť se protiviti bohu dále pro ukrutnost smrti, tiemť jim viece přibude jich. A kakž koli všecko písmo učí tomu, aby člověk uměl umřieti, když učí dobře býti živu podlé vóle božie; však obmýšlévajíc tu ukrutnú hodinu poslední často a s pamětí, veliká jest pomoc, umřieti sě naučiti. A ktož umie umřieti, zdávna se naučiv, ten se nebojí smrti, ale žádá jie.
Ale pohřiechu netolik v světských lidech, ale také, ješto chtie duchovnější býti, mnohé nalezneš, ežť mají smrt v takú mrzkost, ež nechtie jie připustiti k mysli, ani kdy na ni vzpomenúti, ani dadie o ní mluviti, řkúc, ano Katun praví, že „ktož se bojí smrti, ztratí radost a veselé života tohoto.“ A zlé li j’ to ztratiti veselé nemúdré, jemuž jest nelze tráti, a nalézti věčnú radost? Slyš, coť die Kristus; ten die: „Blaženi,“ praví, „ješto jsú smutni, neb budú utěšeni.“ A opět: „Běda vám, ješto sě smějete, neb budete plakati!“ Aj, nebudú liť plakati, ješto čas svého života ztrávie v kakýchs klásciech, v řečech marných, nekázaných, aneb v kteréž koli marného utěšenie kratochvíli? Chtějte neb nechtějte, smrt jim vždy příde! Zdali se jich veselé neobrátí u pláč? Nechtie li by umřieti, neb neumie li umřieti, jsúc zdrávi, i mosejí umřieti! Ale by byli umřeli světu, a připravili se na však čas k smrti, tak by se jich smutek obrátil v radost; aniž by se tak lekli i této smrti,
