nemají toho povolenie od svých biskupóv neb strójcí jeho vláštích; kamž koli jdú, nemají odpustkóv jinými biskupy daných. Chce li kto z toho znamenati móž, co j’ odpustek, a že některde často jich spravie viece, než jest.
Toto také věděti slušie, že jednomu platnější jsú odpustci, než druhému; neb jeden z většieho skrúšenie stojí po nich, nežli druhý; jeden mnoho práce neb svého statka naloží pro odpustky a s žádostí velikú, a druhý, ač haléř dá v almužnu, {i tož nechutně. Když jest dal almužnu}marginální přípisek soudobou rukou, aneb jinú věc učinil, jakož jest uložil ten, kto j’ odpustky dal, vždy je jest obdržal. Ale, jakož sem řekl, jeden pevnějie jich užive, než druhý; ano též i pokánie jednomu týmž činem vše jedno platnějšé jest, než druhému, poňovadž je u větší žádosti plní. A ktož pokáním pravým zbude hřiechu, ten větší chválu v nebesiech bude jmieti, nežli by jich odpustky zbyl. Jako podlé světského běhu, kteréhož rytieře ciesař navrátí ke cti z milosti doma, ješto j’ byl ji potratil někak, nemá tolik chvály, jako kdyby se jie podlé toho pořádu dopracoval, jakož slušie; aneb ktož mistrovstvie svatého písma dopracije se v Paříži, kdež nejednú zkúšen bude ode mnohých, jest li hoden, větší má chválu, než ten, jemuž zvláští někakú milostí otec svatý dá čest mistrovú. Avšak proto, ktož móž, sličně stój s rozumem po odpustciech; mnoho sme dlužni, ne brzo zde všeho pokáním splnímy. A také ne všeho odkládajme na odpustky; neb nevždy j’ člověk tak připraven, jakž by byl hoden odpustkuov.
[O svatém oleji]text doplněný editorem[102]nadpis doplněn podle záhlaví rukopisu
Sedmá svátost jest olej svatý, a poslednie. Tu j’ Kristus ustavil, když jest kázal apoštolóm, aby šli kázat a uzdravovali nemocné, olejem jich pomazujíc. Tu má
