aneb zvláštie hanba, bude li ztracen s tiem znamením.
Jsú také jiné tři koruny velikého duostojenstvie, jimiž bóh odplácie svým bojovníkóm. Jedna j’, již dává těm, ktož svého těla křehkost přemohú a uchovají je, ač i s prací, od skutku smilstva, panenstvo své zachovajíc. Druhá jest, tu dává těm, ktož svět přemohú tak, ež jim bude život odjat pro jmě božie, to j’ koruna mučenníková. A třetí dává těm, ješto bojijí s diáblem a vyhonie křivdu, učiec lid pravdě, jako sú dobří kazatelé. Ne o těchť korunách tuto mluvím, ale o znamení, jemuž učení „karakter“ řiekají, jež jest jako pasovánie a rytieřstvo duchovnie, ješto moc svátosti v duši vdáví.
[O křstu]text doplněný editorem[74]nadpis doplněn podle záhlaví rukopisu
Najprvnie svátost jest křest. Tu j’ ustavil Kristus, když jest kázal apoštolóm, aby kázali slovo božie, křstiec lidi ve jmě otce i syna i svatého ducha. A ta svátost jest základ všech jiných; tú jest bóh chtěl všech hřiechóv, dopustilých i přirozeného, očistiti toho, ktož ji béře v pravé vieře, maje rozum. Pakli nemá rozumu, jako děti mladé, aneb blázni od přirozenie. Ti, jakož ne pro svój hřiech, ale pro přirozený, jenž táhnú ot Adama skrze své otce a matery, měli by ztraceni býti; takéž v obecné kostelní vieře spaseni budú, a přijmú plné přirozeného hřiechu očištěnie. Ta svátostt má býti u vodě, neb každá svátost tiem, že jest přikázána bohem, činí svata člověka; a tiem podobenstvím, v němž jest ustavena, skrytú věc znamenává. Jako křest jest u vodě ustaven a jakož voda podlé přirozenie umývá šeředstvie, takéž duše bude omyta všech hřiechóv křstem, ež nebude jiného pokánie třeba, ani zde, ani v čistci, za ty hřiechy, kteříž sú přede křstem byli; jediné aby žel bylo, že se j’ byl jich dopustil; neb když by bylo libo člověku, že j’ učinil hřiech, nebyl by jemu odpuštěn. A ta moc svatému křstu
